Napíše ho žena, od níž bych neočekávala, že moji knížku vůbec vezme do ruky, natož aby ji přečetla a napsala slova, která mě svojí krásou a otevřeností rozpláčou. A já opět dostávám lekci. Lekci o nesmyslnosti nálepek, které si vzájemně lepíme na čelo, lekci o zkreslených představách, nesmyslných domněnkách, nepodložených závěrech, ukvapených úsudcích a tolik škodlivých předsudcích, kterými jsou naše vztahy mnohdy prosyceny, otráveny, komplikovány, pokřiveny.
Když jsem před léty chodila v paruce, myslela jsem často na reakce lidí, s nimiž jsem se setkávala. Nechtěla jsem tehdy, aby věděli, že jsem nemocná, že mám tu strašlivou odpornou rakovinu. Měla jsem strach ze soucitných a útrpných pohledů, nechtěla jsem, aby mě litovali… A mnozí z nich to opravdu nevěděli, mnozí možná tušili. Ale byli i takoví, kteří věděli, kterým jsem to sama řekla. Přesto se nikdy nezeptali, jak se daří, přesto nikdy nepřišli, přesto se tvářili, jako kdyby se nic nedělo. Mrzelo mě to. Nechápala jsem. Ale mlčela. Taky jsem se tvářila, že se nic neděje.
Po letech, teprve nedávno, jsem toto téma otevřela se švagrovou, lékařkou, která k těm, co věděli a mlčeli, také patřila.
„Víš, naši se mě vždycky ptali, jak to s tebou je, chtěli se tě zeptat, říkala jsem, ať to nedělají, že si to nepřeješ, bylas vždycky taková tvrdá…,“ řekla a její slova mi vyrazila dech. Za tvrdou jsem pokládala celá léta ji. Tvrdou a uzavřenou.
„Když jsi vešla prvně do třídy, vstoupila Ledová královna,“ řekla mi jednou o svém prvním dojmu ze mě moje nejlepší kamarádka. Bylo mi patnáct, první ročník střední školy, z venkova do města, plná třída cizích holek, měla jsem neuvěřitelnou trému a ještě jsem přišla pozdě. Dlouho jsem se tam cítila sevřeně, nepatřičně, osaměle.
„Když jsi změnila účes, říkala jsem si, jak Ti ten chlapecký účes sluší a že Ti ta změna prospěla. Snad jsem to i okomentovala, i když, asi mi to respekt nedovolil. Vidíš, tak jsem se na Tebe dívala já. Netušila jsem nic. Myslím si, že Tě tak vnímá většina. Teď čtu a jsem překvapena a potěšena zároveň: Ty jsi nevěděla, co chceš? A nejen Ty, ale i Tvá kamarádka? Takže já nejsem jediná, která se v tom tak plácá?“ napsala mi paní, se kterou jsme za léta, co se známe, krom pozdravu prohodily snad deset slov…
„Moc ses změnila, dřív bys mezi nás těžko přišla…,“ podívala se mě zamyšleně nedávno starší paní ze skupiny žen, s nimiž chodím cvičit. Proč si to myslí, se mohu jen domýšlet, pravděpodobně to bude podobné pohledům a pocitům výše uvedeným. Nepřišla bych, to je fakt, jak by na mě koukaly, nepatřím tam…
Psala jsem otevřeně, jsem otevřená. A otevírají se i lidé kolem mě. Někteří viditelně, jiní možná pomaleji, každý máme svůj způsob. Ale funguje to. Jako když se usmíváte na lidi, které potkáváte – většinou se usmějí taky. A možná se usmívají dál a lidi, které potkají, se začnou usmívat taky.