Seděla jsem na zahradě pod višní, višně v míse na stole a vypeckovávala. Na buchtu. V deset hodin přišel vnuk první – s vysvědčením. Vyznamenání vpravdě zasloužené. Vzdor handicapu v psaní a čtení dvojka z češtiny i angličtiny.

„Hm, to teda smekám,“ pokývala jsem uznale.

„Taky jsem se snažil!“

„A co že to?“

„Chci se dostat na dobrou školu. Budu ajťákem.“

Ještě loni chtěl být kuchařem. Poděkoval za finanční příspěvek na prázdniny a odešel navštívit další babičku, tedy prababičku.

Dál jsem loupala višně. Po hodině přišel druhý, věkově první. Ten už na dobré škole nějakou dobu je. Vysvědčení z kvarty se dvěma trojkami. Z matematiky a dějepisu.

„Dobrý. Nebo ne?“

„Ale jo. To víš, doma plno řečí. No mě ta matika taky štve. Byla to blbost, pořád jsem si myslel, že si to ještě opravím, no, nevyšlo to. Příští rok to bude v poho, na matice mně záleží. Ale ten dějepis, to vážně nešlo. Babi, fakt to moc nerad říkám, ale dějepisářka je kráva. Pořád na mě něco vidí, no, já na ní asi taky, nějak jsme si nesedli…“

Taky bude ajťákem. Alespoň si to teď myslí. Před rokem stejně jistě věděl, že se bude živit muzikou. V Los Angeles. V nejhorším v Londýně. Konverzace byla delší, úměrně tomu, oč je tento vnuk hovornější než jeho mladší bratr. Dověděla jsem se podrobnosti o posledním koncertu jejich skupiny i o plánech na prázdniny.

„Babi, tos nemusela, tak teda dík,“ strčil do kapsy svoji papírovou odměnu a -jak velí zvyk v naší rodině – i on odkráčel k prababičce.

A já dál loupala višně, červená šťáva mi stékala po prstech, vosy se slétaly ve stále větším počtu. Hotovo. Ale ještě než jsem vstala a zamířila do kuchyně, uvědomila jsem si… něco… co to… zvláštní pocit… někde hluboko…co to jen… Páni! Já se cítila, no, asi jako babička! Po patnácti letech! A třech vnucích, vlastně - dva měsíce už mám čtyři. Zakroutila jsem nad sebou hlavou a šla zadělat na táč. A jak jsem tak míchala těsto a pak v prstech mačkala máslo s cukrem a moukou na posýpátko, došlo mně, v čem ten pocit, který jsem si pro tu chvíli pojmenovala „cítit se babičkou“, spočíval: v KLIDU. V klidu někde uvnitř. Uvědomila jsem si, že jsem pod tou višní, krom toho, že jsem vypeckovávala, prostě BYLA. Nic se mi nehonilo hlavou, nepřemýšlela jsem… Jen jsem brala do ruky jednu červenou kuličku za druhou, nehtem rozpůlila, vymáčkla pecku, … Kluci přišli, odešli, a já pořád brala do ruky višni za višní a jinak NIC. Netrápily mě Ondrovy trojky, vím, jaký je, nebojím se, že by ho mohly ohrozit, nebojím se o jeho budoucnost, ať bude, čím bude. Je inteligentní, kreativní, vnímavý, komunikativní, citlivý, má spoustu zájmů, v životě se neztratí. Martin je uzavřenější, neméně inteligentní, citlivý a vnímavý, ale donedávna roztěkaný a najednou tak cílevědomý a schopný vypořádat se s problémy, které pro něho představuje školní výuka…

Mám prima vnuky. To, že přijdou jen občas a na babičku „kašlou“, mě nebere. (A že brávalo!) Žijí svůj život, který je – jakkoli jsme moderní prarodiče – tolik jiný než byl ten náš. A já konečně jako správná babička s láskou sleduji, jak si vedou, mám radost z jejich radostí a necítím potřebu vykládat jim (ani jejich rodičům), co a jak by měli. Nejen že mě opustila touha cpát je do svých představ, mé představy se rozplynuly jako pára nad hrncem. A čím jiným taky byly?