Úvodní strana / Sloupky / Jako řídký vzduch

Jako řídký vzduch

Bolestí v ruce už jsem měla plné zuby. Požádala jsem ošetřující lékařku o žádanku na rehabilitaci a byla jsem vyslána napřed na neurologii – pro jistotu.

Objednala jsem se, přišla, byla přijata téměř na čas, což je, co si budeme povídat, zcela neobvyklé, a což mi tudíž udělalo radost. První a poslední v následující půlhodině, když pominu výsledek („bez závad“), který jsem stejně čekala. Sličná a pečlivě upravená paní doktorka kolem čtyřicítky nezvedla hlavu od obrazovky počítače, ani když mi po delší chvíli pokynula rukou k židli, ani když ještě po delší chvíli zamumlala něco jako pozdrav. S očima přilepenýma k monitoru pročítala moje zašmodrchané diagnózy a po několika dlouhých minutách, stále s očima vpitýma do obrazovky, se zeptala, asi mě:

„A paní doktorka to s někým konzultovala?“

Že myslí paní k ní mě vysílající doktorku, to mi došlo. Jinak jsem se neorientovala.

„Co jestli konzultovala? A s kým?“

„S ortopedy. Stav vaší páteře.“

„To netuším. A mohu vědět proč?“

„Že nemáte hrudní ortézu, kterou jsem vám předepsala.“

Ortézu na celou horní polovinu těla mi předepsala před šesti lety, kdy mi zjistili zvýšenou buněčnou aktivitu na několika hrudních obratlích a diagnostikovali metastázy. S doporučením nosit, s výjimkou spánku.

„Tu jsem nosila, paní doktorko, asi dva týdny, než ze mě opadl první nával paniky. O té doby žiji jako normální člověk.“

Poprvé se na mě podívala. Mrazivě.

„Svlečte se a položte na lehátko.“

Proběhlo klasické neurologické vyšetření. Nohy poslušně reagovaly na kladívko, ruce se mi netřásly. Špičku nosu jsem také trefila.

„Oblečte se.“

Sedla jsem si už bez vyzvání. Další minuty s očima na obrazovce. Připadala jsem si jako hodně řídký vzduch.

„Znáte výsledek PETu?“

„Jistě.“

„Pošlu vás na magnetickou rezonanci.“

„S čím a proč?“

Úspornější konverzaci jsem snad nezažila.

„S krční páteří.“

„Je to nutné? Paní doktorka /vysílající/ ten nález za nijak alarmující nepovažovala.“

Mrazivý pohled.

„Dobře, dohodnete se s ošetřující lékařkou.“

„Paní doktorko, vás nezajímá, jak se cítím, co mě bolí?“

„NE.“

Dlouhé ticho. A pak první věta s emočním nádechem:

„Vy jste právnička. Já bych byla první, na kterou byste ukázala, kdyby se zjistilo nějaké zanedbání,“ namířila proti mně ukazováček s pěstěným nehtem.

Ach, jistě, chápu. Magnetické rezonance, na kterou lidé čekají ve frontě, se mi dostane přednostně a opravdu preventivně – abych neukázala prstem.

„Chápu,“ vrátila jsem se k úspornému projevu. Co k tomu taky víc? Stejně jsem si nebyla jistá, jestli mám co do činění s lidskou bytostí… Spíš něco jako bio-robot.

Paní doktorka oproti tomu použila nečekaně několik rozvitých vět, s očima opět na obrazovce, aby mi vysvětlila, že může být, že moje potíže jsou od krční páteře. To mě, světe div se, napadlo taky. Že na ní mám degenerativní změny (a kdo nemá?), vím dávno.

Odešla jsem s alibisticky formulovanou zprávou a doporučením zvážit MG, ale taky s vytouženou žádankou na rehabilitaci. Tam jsem se objednala za týden.

„Dobrý den,“ usmála se paní doktorka (nenalíčená, kudrnaté dlouhé vlasy nedbale sepnuté v týle, nehty bez laku a ten na ukazováčku ulomený...) a podala mi ruku. „Posaďte se. Tak jak se vede? Dlouho jsme se neviděly… Copak vás ke mně přivádí?“

První letmý pohlede do počítače a znovu ke mně, téměř omluvně:

„Jenom si to rychle přečtu…“

Po chvilce se ke mně obrátila nejen očima, ale celým tělem i se židlí, se zájmem vyslechla, co a jak a kdy mě bolí, položila několik upřesňujících otázek, ohmatala léta zdeformovaný krční obratel, vyzkoušela, jak krk ohýbám, vysvětlila a předvedla jednoduchý cvik s doporučením desetkrát třikrát denně, rozptýlila mé obavy ze (správně prováděného) záklonu hlavy („Nebojte se, je to vaše tělo, poslouchejte ho, samo si řekne…“). Podotkla, že nálezy a diagnózy ji zas až tak nezajímají, důležitější je, co a jak cítím já („Aby se našla opravdu příčina, to by vás museli napřed rozpitvat… a potom možná…“). Předepsala rehabilitaci, cvičení na krční páteř a bazén (od návrhu na elektroléčbu po mém nenadšeném pohledu bez problémů upustila), upozornila na možné nepříjemné reakce těla s tím, že kdykoli mohu zavolat…

Jistě, neurologie není rehabilitace, že by to ale nebylo o oborech?