„To mě nemůžeš upozornit, než stiskneš spoušť, abych zatáhla břicho a narovnala záda?!?“

Dala jsem k dobru příhodu starou nějakých třicet let. Taky mně tehdy zhruba tolik bylo. Mladá (za tu jsem se už tou dobou ovšem nepokládala), štíhlá (s výhradami k některým částem těla), opálená (to se popřít nedalo), krásná (to jsem ještě mnoho let poté netušila). Jela jsem se svým tátou do nemocnice navštívit mámu se zlomenou nohou. Zastavili jsme se v Tuřanech v hospodě. Proč, to už nevím, snad koupit mámě čokoládu. Bylo horko a já na sobě měla úzké, bílé a značně průsvitné šaty s vysokým rozparkem. Cestou k výčepu jsem na sobě cítila pohledy všech přítomných – mužů, pochopitelně. A taky obavy, jak to bude komentovat táta, který si nemohl nevšimnout. Vyšli jsme ven, nasedli do auta. Nic. Mlčel, ale měla jsem pocit, že mu to nijak nevadilo, dokonce jakoby se svou dcerou chlubil… Jistě, mohla jsem se mýlit, možná to bylo jinak, možná jsem jen doufala… Podstatné ovšem je, že teď, když jsem tu historku vyprávěla, jsem její závěr překvapivě pozměnila:

„Vyšli jsme z hospody a táta povídá: ‚No, vypadáš fakt dobře.‘…“

Uvědomila jsem si to až druhý den, v autě, cestou domů. Co je? Proč jsem to řekla? Lež jako věž. Vzápětí se mi vybavila další vzpomínka. Když bylo mé mladší dceři pět, možná spíš čtyři, byla se školkou na představení, jehož součástí byli delfíni. Když se vrátila, nadšeně mi vyprávěla, že se na jednom z delfínů vozila.

„Opravdu?“ zapochybovala jsem nahlas.

„Jo mami. Ta paní se ptala, kdo se chce svézt, a já se přihlásila…“

Byla tak přesvědčivá, že jsem se druhý den zeptala paní učitelky… Přání otcem myšlenky. I já si teď tedy zajezdila.

Pořád mi na ocenění od táty tak záleží? Nu, teď už ne, i když by jistě potěšilo, ale zato tenkrát! Vzpomínky se řetězily. Nějaký rok před návštěvou tuřanské hospody jsem seděla u stolu v kuchyni. Starší dceři byl rok, bydleli jsme u rodičů. Přesně si vzpomínám, co jsem měla na sobě – vysoce módní hnědé proužkované bederní kalhoty do zvonu se zipem vpředu a červený mohutný rolák z angorské vlny. Cítila jsem se dobře, připadala jsem si v tom oblečení velice šik. Táta se na mě zamyšleně chvíli díval a povídá:

„Jsi hubená jako tyčka. Vždyť tě ten tvůj muž ani nemá za co chytnout…“

Jako kdyby mě opařil.

Večer, po návratu z chalupy, jsem zašla k rodičům. Táta, velmi dobře naložen, seděl na dvorku na lavičce. Zeptal se, s úsměvem, jak jsme se měli a jestli rostou houby. Pak se na mě zkoumavě podíval:

„Poslyš, nemáš ty nějaký velký zadek?“

Klasika. Tentokrát jsem se jen zasmála.

„Myslíš? No, pravda je, že mám o nějakých pět kilo víc než ve dvaceti…“

Nicméně asi mě to přece jenom trošku zasáhlo. Večer v posteli jsem marně vzpomínala, jestli jsem někdy slyšela, že mi to sluší, že se mi něco povedlo, že mě má rád… Pátrala jsem v hlubinách paměti po jakémkoli výslovném ocenění, uznání. Marně. Buď je moje paměť pořádně děravá, nebo prostě a jednoduše nebylo… To se v naší rodině nenosilo. Ale přece něco! Když mi byly asi tři, šli jsme spolu s tátou v zimě k babičce, s konvičkou pro mlíko. Táta mě držel za ruku apronesl větu, které mě zahřívá dodnes:

„Máš ručičku teplou jako kamínka.“

Drobnost. Ale dojala mě v tu chvíli k slzám. A bylo mi smutno. Z pomyšlení kolik žen se trápí svým vzhledem, nevěří si, podceňuje se, trpí nedostatečným sebevědomím,… Možná pro pár vět, které padly. A možná i pro ty, které nepadly…