Já ji, ačkoli nejsem natolik naivní, abych věřila, že to výsledně může vyjít, viděla v Táně Fischerové. Jako jediná pro mne byla kandidátem s vizí, navíc s vizí, s níž souzním – jakkoli mohu být tedy i já označena v lepším případě za „mimoně“, v horším třeba za „exota z happeningových akcí“ (koho tím autor mínil, neuvedl), kteréžto výrazy jsem zaznamenala v dnešním denním tisku. Za „křehkou vílu“ se považovat netroufám. Za idealistku ano.

„Tak za čtyři sta let,“ poznamenala včera jedna z mých dcer.

Nemyslím. Věřím, že se tak stane podstatně dřív, i když to už nikdy nebude právě TF. Na pohled křehká víla, ale víla obdařená pevností svých názorů, čistotou idejí a odvahou vystoupit s nimi veřejně, ba dokonce vstoupit do prostředí, které by nepochybně bylo silně rezistentní a kladlo silný a aktivní odpor.

Věřím, že za čtyři sta let už bude naše společnost vyznávat jiné hodnoty a pokud v té době bude vůbec v dějepise o současných volbách v ČR zmínka, bude to v souvislosti s prvním očividným, byť i zdánlivě nepatrným, náznakem rozrůstající se touhy po změně směrem k hodnotám, jakými jsou tvořivost, spolupráce a společenství, odpovědnost,… Program nového (a nepochybně idealistického) hnutí, jehož je TF spoluzakladatelkou můžete najít na www.klicovehnuti.cz .

Před pár dny jsem na stránkách “Britských listů” četla článek „Ne průzkumy a billboardy, ale my!“ z něhož si kousek dovolím ocitovat:

„…. Nechci už s nimi hrát nerovné hry na jejich hřišti. Láká mě volný prostor a cestování podle hvězd a vnitřního kompasu. Je to evoluční krok a jediná, dlouhodobě udržitelná cesta ke svobodě. A také signál do éteru: "Tato cesta má pro někoho smysl!", "Tento maják nesvítí zbytečně!"……

…..Stát každou nohou v jiné lodi nevede k dobrému a moje srdce mi říká "Už žádné kompromisy, žádná dvojkolejnost, žádné lavírování!" Takový postoj nedávno přišel jako vnitřní proměna i do mého osobního života a já náhle pocítil silnou důvěru a schopnost opustit "hry na jistotu" a zadní vrátka. Mám v sobě od té doby bdělost provazochodce, ale každý krůček vpřed mě zatím zbavuje strachu a já vidím, jak jsem byl spoutaný….“

Kdo z nás se může pod uvedená slova podepsat? Kdo z nás nehraje“ hry na jistotu“ a nenechává otevřená zadní vrátka? Nemyslím jen v prezidentských volbách, tam to ani mně problém nečinilo (i když chvilkové zaváhání připouštím), ale v životě vůbec. Kolik z nás poslouchá svůj „vnitřní kompas“, nesedí na dvou židlích, nepolitikaří… Kolik z nás vůbec ví, že nějaký vnitřní kompas má?

I v mém životě je oblast (a možná není jediná), kde to nedokážu. Zatím. Těším se na den, kdy se zbavím svých strachů, pevně zabouchnu zadní vrátka a pokud budu balancovat, tak už jen na palubě jedné lodi. I když i tady pak může (ale nemusí) nastat situace, která bude pro mnohé vypadat spíš jako prohra. Já ale budu vědět, že jde o vítězství – stejně jako v případě 3,2% hlasů pro TF, které nepovažuji za „kapku ztracenou v moři“, ale za tu, „která hloubí ne silou, ale častým padáním“. A inspiruje na cestě k vnitřní svobodě i pevnosti - a budoucnosti.