Semena jsem nasbírala, usušila, uložila. A jak jsem tak sbírala, napomáhala jsem současně samovolnému výsevu – do okolíků kopru jsem pořádně strčila.

Letos jsem ani nezasela. Začal růst sám a brzy a já se radovala – byl všude, bude ho dost. Čerstvý kopr sypu téměř do všeho, nejen do koprové omáčky – do polévek, tvarohu, zeleninových salátů všeho druhu, na chleba s čímkoli, na brambory, do těstovin,…

23.5. jsme odletěli na stále zelený ostrov, Madeiru, a vzápětí začalo pršet a pršelo a pršelo. Vrátili jsme se 30.5 v noci. Ráno jsem nevěřila vlastním očím a ptala se, proč jsme vážili tu únavnou cestu. Prales, a ještě k tomu kvetoucí, jsme měli doma. Před jedním oknem obrovská růžová kytice kolkvícií, před druhým kalina obalená bílými koulemi velikosti hlavy menšího sněhuláka, keře pomalu odkvétajících červených pivoněk a keře pomalu rozkvétajících pivoněk bílých, růžové i bílé karafiátky, jasmín, žluté kosatce, něžné modré kvítky lnu, dokonce pažitka kvetla…. A všude KOPR. Rajčata, okurky, cínie, papriky, mrkev, petržel, fazole, špenát, ředkvičky, salát, měsíčky, rašící dýně, cibule, majoránka, kedlubny, bazalka, červená řepa, aksamitníky, hrách - nic z toho nebylo pro kopr vidět. Jen vršky brambor vykukovaly. Dokonce i mátu peprnou převálcoval. I do květinových záhonů se nacpal. Byla to nádhera – sytě zelený šťavnatý koberec, prales jako na Madeiře. Takovou zahradu jsme ještě neměli. Bohužel, po pár dnech nastalo nevyhnutelné, postupné a neúprosné vyprošťování všeho shora zmíněného. Nebylo zbytí. Pokud chceme něco vypěstovat.

Kopr jsme jedli, až jsme zelenali, kopr jsme mrazili, sušili a hlavně rozdávali. Co rozdávali, přímo nutili. Otepi překrásného kopru. Už jsem nevěděla, co s ním. Ze zoufalství jsem ho začala i fotografovat :-). Srdce mě bolelo, když několik plných koleček skončilo v kompostéru.

Prales už nemáme. Prořídlý les ano. Těžit je možno kdykoli, zejména pokud trpíte koprovým nedostatkem.