Cesta je velmi atraktivní a tomu odpovídá i počet turistů. V nejužších místech, kterých je asi pětkrát tolik než těch trochu širších, si dva lidi nevyhnou – a tak čekáme, až přejdou protijdoucí nebo na konci „zúženiny“ zdravíme čekající. Po návratu do Casa do Rabaçal nasedáme do aut a míříme přes půvabnou náhorní plošinu do přístavního městečka na severozápadním pobřeží PORTO MONIZ. Pod slunečníkem mezi lávovými jezírky si dáváme kávičku a pokračujeme podél pobřeží východním směrem do SAO VICENTE, kde si u kamenité pláže v malé rodinné hospůdce dáváme espetatu, což je další z místních specialit – hovězí na dlouhém špízu. Jako předkrm dostáváme čerstvě (prý vlastnoručně, říká pan číšník) ulovené grilované ryby a krevety. Lehké červené domácí víno, salát, hranolky a neskutečně, ale opravdu neskutečně pálivá papriková domácí omáčka, jejíž neprozřetelné pozření mi spálí pusu tak, že hovězí pak chutná asi jako školní guma.

Rozchodit to jdu na pláž, nacházím několik krásných lávových kamenů a stávám se inspirací i pro ostatní. Doufám, že některých z portugalských zákonů nezakazuje vývoz kamenů.

Pátý den budíček na sedmou, v osm vyjíždíme směrem na PICO DO ARIEIRO (1.810 m nad mořem). Nahoře jsou +3°C, nulová viditelnost a po 1,5km kamenných schodů nahoru a dolů začíná pršet. Udělám pár posledních uplakaných maker skalniček a pokus o hřebenovku vzdáváme. V restauraci na parkovišti káva a zpátky do Funchalu. Odpoledne v dešti Tropical Garden Monte Palace. Ochutnávka madeiry, orchideje, voskovky nepředstavitelných rozměrů, kaly, lilie, jezírka, kachny, déšť. Když na chvíli přestane, provlhlí a prochladlí rychle k autům. Cestou sledujeme „silniční proutěné sáně“ – pasti to na turisty :-). Horká sprcha a postel. Večeře tentokrát bez nás.

Šestý den máme na 9.30 objednané hromadné taxi – jednoho bolí záda, druhého noha, třetího všechno – a necháme se odvézt na tržiště. Květiny, ovoce, zelenina, madeirské pestrobarevné čepičky, rozličné potraviny, sušené plody všeho druhu. Hned na kraji v prvním patře nás zastaví výřečná trhovkyně a nutí ochutnávku ovoce, resp.lžičkou kvedlá v polovině slupky něčeho a brebentí a brebentí. Odtahuji se, asi se tvářím poněkud štítivě, protože názorně předvádí, že lžičku nikdo neolizuje. Kydne z ní trošku na můj hřbet ruky. No dobře, svoji ruku olíznu. A je to dobré! Přižene se okamžitě druhá a nabízí na špičce nože kousek čehosi, co je na povrchu zelené, uvnitř žluté a vypadá jako kříženec mezi banánem, ananasem a kukuřicí a chutná jako kříženec téhož bez kukuřice. Výborné! Začínám podléhat, což ženštiny okamžitě poznají a o překot ukazují, co jsem to vlastně ochutnala a co všechno bych ještě mohla. Neodolám a ukazuji: jedno mango, no dobře, tak dvě. Křížence taky dva, to musíme dovézt domů. Prý je to opravdu kříženec banánu a ananasu. Pak ještě dvakrát to, co jsem si údajně lízala z ruky. A už je taška s nákupem na váze. Ty bláho! Pouhých 34 euro. Manžel slyšitelně zaskřípal zuby, nadechl, podíval se na mě, vydechl – a mlčel. A vytáhl peněženku. Viditelně krvácel. Fakt je, že manga byla veliká a zralá, zelení kříženci těžcí, to neznámé voňavé a lahodné asi taky a kromě toho tam šikovně přihodily ještě něco jako malý zelený melounek. Dětem a pradětem žádné blbosti, ale hodnotné, chutné a zajímavé vitamíny. A basta.

Zpět se loudáme pěšky starým městem, fotografuji školní děti na procházce, starého funchalana na zábradlí, policisty na kolech, stromy kvetoucí fialově, červeně i oranžově, v městském parku exotické dřeviny, třeba salámovník – koruna plná na špagátcích visících 20 – 30cm dlouhých buclatých světle hnědých salámů. Můj první dojem byl, že je to nějaká výzdoba.

Odpoledne autem podél jižního pobřeží na západ až do RIBEIRA BRAVA. Přístavní a rybářské městečko krčící se stejně jako všechny ostatní na ostrově na úzkém pruhu pobřeží a rozlézající se po okolních svazích hor. Kostelík, obchůdky, šedivá pláž, přeháňka, sluníčko, přeháňka. Zpět se vracíme serpentinami mezi banánovými políčky na svazích hor, několik tunelů, banány střídají vinice, buganvílie v plném květu, strelicie, tu a tam ještě i azalky.

Po návratu si dávám sprchu. Když vylézám z vany, ve zlomku vteřiny si uvědomím, že na zemi neleží obvyklá předložka. Ale už došlápnu. A vzápětí dopadnu – na levý zadek, nohu a loket. Několik vteřin se nehýbu – jakoby se všechno zastavilo. Moje nahlodaná páteř…. Vydržela? Vydržela. Vstanu, ohmatám údy, protáhnu se. No, ten zadek, ten bude asi bolet. Ale jinak snad dobrý.

V půl sedmé se sejdeme na večeři, dávám si z nabídky čerstvých (dnešních) ryb filet ze sivena se zeleninou a třemi brambůrky, bílé víno, na závěr kalíšek madeiry jako pozornost podniku. Po večeři skončíme všichni u Bednářů na pokoji s červeným vínem.

Sedmý den nás čeká cesta podél levady z QUEIMADAs do CALDEIRĂO VERDE – 12 km, 5 -6 hodin. Na konci nás čeká nádherný vodopád, ale i cesta stojí za to. Manžel měl pravdu, když ve svém pořadí důležitosti k vidění měl na prvním místě právě tuto trasu. Procházíme tím nejkrásnějším ostrovním pralesem, vodopádky zkrápějí stezku, levádu i nás. Cesta je koncentrátem všeho předešlého krásna plus dobrodružství několika starých tmavých vlhkých tunelů, kterými procházíme s rozsvícenými čelovkami. Alespoň ta moje však neměla být na čele – světlo mířilo dopředu a opomnělo ohledávat současně strop a zem, takže jsem šlápla do louže a zároveň se praštila do hlavy o výstupek ve skále. Na zpáteční cestě už jsem čelovku držela v ruce a poctivě a pečlivě před sebou ohledávala každé místo.

K autům se vracíme zablácení, zmožení, ale nadšení. A litujeme jednu z posádek, která pro všeobecnou únavu po prvním kilometru vzdala.

Odpoledne už jenom koupání v bazénech, sauna, manžel i Atlantik, já ne, já sprchu a postel.

Poslední večeře v restauraci Kon- Tiki kousek od hotelu. Co myslíte? Zajisté – česnekový chleba! Tentokrát horké bochánky samotné, jeden pro každého, a česnekové máslo v miskách. A opět ryby. Espada con banana pro dámy, špíz s masem tuňáka, žraloka a nějaké „dnešní“ ryby pro pány a pro mě. Bílé víno „da casa“, presso, madeira. Večírku u Sýkorů se neúčastníme, nemám sílu.

Poslední ráno, poslední snídaňové obžerství, zaplavat si, zabalit. Ve 12.00 opouštíme hotel, cesta na letiště, autopůjčovny, menší zmatky, jedné z posádek chybí do poloviny nádrže 1,5l benzínu a musí ho jet k pumpě dokoupit. Konečně v letadle, čtyři a půl hodiny v mracích, jsem unavená, usnout nemůžu, číst nemůžu. Ve Vídni přistáváme v půl osmé, prší, zima, téměř tma. Vlečeme kufry na parkoviště k autům, rychlé loučení. Jsem zkřehlá, vyčerpaná, už abychom byli doma. Jsme o půlnoci.

Ráno u snídaně probíráme hromadu novin, jsou plné povodní, bezpečnostních opatření, neblahých předpovědí. Prší, v zahradě prales, bolí mě naražené pozadí, mám ztuhlá záda, manžela chytl houser. Na odpoledne jsem objednaná ke kadeřnici, vůbec se mi nechce, ale má taky před dovolenou… Manžel jede se mnou, cestou se pohádáme. Ach jo, ty návraty :-)!

Ale byla to krásná dovolená. Poznali jsme nové kraje, nové lidi, legrace byla, dokonce i romantika se vešla :-).