Úvodní strana / Sloupky / Madeira 2013 – díl první

Madeira 2013 – díl první

Madeira byla dlouho mým snem. Letos konečně. Zpočátku to vypadalo, že poletíme sami – romantická dovolená začátkem května, tak na deset dnů, květinové slavnosti, půjčíme si auto, ostrov projedeme i prochodíme, tu a tam přespíme v malém malebném penziónku v objetí buganvilií …

 

„Kam se chystáte na dovolenou?“ zeptala se Lenka. „Na Madeiru? To my bychom, Pepo, letěli hned, že jo?“

Byli tam před osmi lety, dodnes rádi vzpomínají.

Podívali jsme se s manželem na sebe. Proč ne? Už jsme párkrát na společné dovolené byli a bylo to příjemné a taky auto by přišlo levněji… Během chvilky jsme byli domluvení. Jen těch deset dnů jim připadalo moc. Nu dobrá, tak osm i s cestou. A Lenka vyřídí letenky a najde ubytování.

Za dva týdny telefon, Lenka:

„Prosím tě, stala se taková věc, řekli jsme, kam se chystáme před Sýkorovými a Bednářovými, víš, oni tam tenkrát byli s námi, vůbec mě nenapadlo, že by měli zájem si to zopakovat, no a oni ano… Nedokázali jsme je odmítnout.“

„Aha, no to je tedy změna… Ale co, čtyři nebo osm.“

Dva nebo osm, došlo mi vzápětí.

„Noo, víš, to není všechno…,“ pokračovala Lenka, „ptala se mě na plány na dovolenou taky Věra, víš kdo, máma našeho Toma, a ona hned, že by s manželem taky jeli…. Ne, počkej ještě,“ nepustila mě ke slovu, jehož jsem stejně nebyla mocná, „ ona by chtěla jet ještě i jejich dcera s přítelem.“

Teď už jsem v duchu akorát polykala. Romantická dovolená ve dvou!

„Prosím tě, nezlob se, my to pochopíme, jestli s tou bandou nebudete chtít letět. To je na autobus. Vážně, pochopíme, když poletíte sami. My jim nedokážeme odmítnout. Jen se na nás nezlobte.“

„My se nezlobíme, to přece není důvod. Původně jsme přece stejně chtěli letět sami. Musíme si to rozmyslet. Probereme to a já se ti ozvu.“

Probrali jsme to poměrně rychle. Poletíme s bandou. Poznáme krom nových krajů i nové lidi, třeba bude legrace. Konec konců – kdyby nám společné výlety nevyhovovaly, vždycky se můžeme trhnout.

„A trhli bychom se?“ koukal na mě pochybovačně manžel.

„Trhli, to si piš. Madeiru si zkazit nenechám.“

Po dvou týdnech, poté, co jsme se konečně shodli na termínu (konec května = žádné květinové slavnosti :-(, nu což, bude tam míň lidí) poslala Lenka letenky, za dalších pár dnů několik vytipovaných hotelů – všechny ve Funchalu a všechny se ****. Když jinak, tak jinak. Na jednom jsme se posléze všichni shodli, stejně jako na tom, že si půjčíme tři auta.

Třiadvacátého května jsme odletěli. Na letišti ve Vídni jsme se seznámili s ostatními dvěma osádkami (podle aut :-)), kolovala slivovice i whisky, a dobrá nálada vzrůstala. Let byl bez poskvrnky, dokonce i jídlo bylo jedlé a víno dobré a na přistávací dráhu na pilotech nad mořem se pilot trefil na poprvé. Ve Funchalu na letišti menší zmatky kolem aut, každé bylo z jiné půjčovny, ale i to se poddalo. U hotelu chytil portýr manželův kufr a ucho mu zůstalo v ruce. Ale pak už ovocný drink na uvítanou a následná rekognoskace terénu. Hotelového pokoje s balkonem a výhledem do vnitrozemí – na město a hory za ním, pak okolí hotelu, obchůdků a hospůdek, parku, přístavu, hlavní třídy, historického centra. Návštěva katedrály a společná večeře v zastrčené uličce opodál, kde nám srazili velmi ochotně stoly na chodníku k sobě a vytvořili něco jako svatební tabuli. Jako předkrm specialita Madeiry č. 1 – česnekový chleba (bochánek z kynutého těsta, upečený a ještě horký rozříznutý, vydatně potřený česnekovým máslem, opět spojený a na talíři rozkrojený na čtvrtiny – eňo něňo). Jako hlavní chod specialita č.2 - espada con banana (espada je ryba, co vypadá jako nadměrný plochý černý úhoř s velkýma očima a obrovskými zuby a žije až v hloubce 2000m – jak ji loví, netuším :-)). Tedy přesně řečeno filet z espady, tentokrát v těstíčku, s grilovaným banánem. Kombinace nezvyklá, leč nadmíru chutná. A k tomu trochu vařených brambor a hodně salátu. A místní bílé víno. Příjemné završení prvního dne. Vlastně ještě ne, ještě velká strategická porada u Lenky a Pepy na pokoji.

Druhý den po lukulské snídani, během níž vzaly za své všechny zásady zdravé výživy (začínala šampaňským) všechny posádky vyrazily směrem k levadě DO NORTE. Počátek turistické cesty jsme úspěšně minuli a další hodinu šplhali do kopce serpentinami po silnici, abychom posléze, když jsme levadu zahlédli hluboko na svahu pod sebou, šplhali pro změnu z kopce, tentokrát strmě, mezi terasovými políčky, na nichž jakož i na mezích mezi nimi rostly banány, fazole, cibule, vinná réva, řeřicha, brambory, hortensie, sedmikrásky, česnek a jitrocel. Podél levady jsme po několika kilometrech úžasných výhledů dorazili k útesu CABO GIRAO, abychom se mohli podívat z výšky 585 m na hladinu Atlantiku pod sebou. Ještě kávička na terase vyhlídkové restaurace, pořád ve větrovkách, protože sluníčko nepochybně někde bylo, ale my ho neviděli. Po návratu do hotelu jsme vyzkoušeli všechny hotelové bazény i oceán přístupný pouze ze žebříku. Ten (oceán) měl max.18°, zatímco vzduch celodenně ±18° dle nadmořské výšky našeho momentálního výskytu. Večeře v restauraci RED LION, na kterou jsme viděli z okna – opět česnekový chleba a opět ryby. Já si dala bujabézu, což jsem dělat neměla. Ne že by nebyla dobrá, naopak, byla vynikající, ale přinesli ji v kotli. Plaval v ní kus lososa, kus tuňáka a několik dalších kusů ryb a jiných živočichů a hromada zeleniny. A já si přála lehkou večeři! Snědla jsem slabou polovinu, ta druhá kolovala jako secondo – naštěstí jsme opět seděli u svatební tabule.

Třetí den jsme, opět všichni, zamířili do RIBEIRO FRIO, kde je chovná stanice pstruhů, částečně ukrytá mezi hortensiemi, a odtud podél levady do PORTELY. Tentokrát už ne všichni, jedna z posádek odjíždí, aby nás mohla uvítat v cíli (to jsme ještě netušili, že se staneme účastníky závodu :-)). Cesta je nádherná, většinou šťavnatým (pra)lesem s nádhernými výhledy. Manžel tu a tam utrhne list, rozmačká ho, očichá a pak strčí pod nos mně – hledá vavřínový les inzerovaný v průvodci. Les nenajde, ale pár vavřínových stromků ano. Je tam krásně. Náladu, zejména některým účastníkům zájezdu, kalí jen skutečnost, že je sobota a turistická stezka krom toho, že je plná turistů, je i součástí trasy orientačního běžeckého závodu. To, vzhledem k tomu, že občas jdeme pouze po 30 - 40 cm širokém okraji koryta levady, přičemž z jedné strany skála a z druhé zábradlí bránící pádu do propasti, je příčinou častých netrpělivých výkřiků závodníků – halekají, vesměs portugalsky, něco, co jsme si vykládáme jako „uvolněte cestu“ a což je vzhledem k výše popsaným místím podmínkám velmi vtipné a vede k občasným konfliktním situacím.

Nicméně přes všechny nástrahy jsme dorazili do PORTELY, celí zmrzlí si dali presso a místní specialitu – rum s medem a citronovou šťávou. Mnohamístným taxíkem jsme odjeli zpět do RIBEIRO FRIO k autům a pokračovali do SANTANY s miniskanzenem původních domků ve tvaru stanu s doškovými střechami. Cestou do Funchalu jsme se stavili na večeři v malé hospůdce v Canicu – opět espada con banana, které předcházel česnekový chleba :-).

…………………………………………………………………………………………………………

A jelikož jsme téměř v polovině – pokračování příště.

Na úzký výběr fotek z celého týdne se už ale můžete ve fotogalerii podívat :-).