To dá rozum, řeknete. Ano, to dá rozum. Ale jak to, že nemohu dosáhnout ani toho, co chci? Může to být z mnoha důvodů. Možná si jenom myslíme, že něco chceme, ale ve skutečnosti nechceme. Možná si něco sice opravdu přejeme, ale nevěříme, že se nám naše přání může vyplnit. Ať už proto, že si něco takového nezasloužíme nebo proto, že zázraky se přece nedějí. Všechno si musíme zasloužit, vybojovat, tvrdě odpracovat, nikdo nám nic nedá zadarmo, pečení holubí nelétají do huby, bez práce nejsou koláče, nikdy nemáme štěstí, jsme rození smolaři, je to jen takový sen, …. Takových omezujících přesvědčení v sobě nosíme spousty.

V tomto předvánočním čase se mi dostala do ruky útlá knížečka německého autora Pierre Franckha „Jak si správně přát“, přečetla jsem ji a zalitovala, že jsem ji neměla v ruce na onom zmíněném semináři. Opět jsem si připomněla, jak je důležité dávat bedlivý pozor na svá slova i myšlenky, neboť každá naše myšlenka (i nevyslovená) je de facto vyslaným přáním. Předpokladem úspěšného přání je víra v to, že se naše přání vyplní, vědomí, že neexistují žádná omezení, ta jsou jen v naší hlavě a mají podobu třeba právě těch shora uvedených přesvědčení, kterými se řídí náš život. Jsme tvůrci svého života. Myšlenky jsou velmi silnou energií a energie vždy následuje to, čemu věnujeme svou pozornost. Naše přání nám přece stojí za to, abychom se jim dostatečně věnovali, přesně je formulovali, věnovali jim pozornost. Nebo snad ne? Asi ne a podle toho to pak v našich životech vypadá – nemůžeme sehnat práci, partnera podle našich představ, nemáme peníze,… A nebo prostě jenom nemůžeme najít místo k parkování. Bodejť, když jsme přesvědčeni, že žádné nenajdeme. Život, vesmír, nám vyjde vstříc. Nezaparkujeme, kde potřebujeme. Jsme otrávení a vůbec nás nenapadne, že jsme si tuto situaci vytvořili svými myšlenkami. Půjdu-li na pohovor k možnému zaměstnavateli s přesvědčením, že jsem stará, nic neumím a že na mě nikdo nikde nečeká, jaký asi tak bude výsledek přijímacího řízení?

Před pár lety hledala kamarádka nové zaměstnání. Nabídky sice byly, ale nakonec nic. Poslouchám, z jejích stesků postupně přejdeme na jiná témata a Zita začne povídat o chalupě, o tom, co tam všechno udělala v těch posledních týdnech, co je doma, taky by chtěla ještě na týden na lyže, no a pak se oteplí a kdyby tak ještě stihla dát do pořádku zahradu, než nastoupí na nové pracoviště…

„Aha? A kdy s tím tak budeš se vším hotová?“

„No potřebovala bych ještě aspoň měsíc volna, nejlíp až do konce května…“

Podívaly jsme se na sebe a zasmály se. Byl začátek dubna. V polovině května mi volala – od 1.6 nastupuje… Náhoda?

Těžce nemocná paní v invalidním důchodu na otázku, jestli by se chtěla uzdravit, okamžitě odpoví:

„No samozřejmě, kdo by nechtěl?“

Na poznámku, že ne všichni chtějí, se zamyslí a pak řekne:

„No, já vlastně ani nevím, uzdravit…, já bych chtěla, aby mě nic nebolelo… a mohla pořádně chodit…., ale úplně se uzdravit? Víte, já už si nedovedu představit, že bych musela do práce, takže asi ne… úplně ne.“

Neuzdraví se. Nechce. V nejlepším případě poleví bolesti.

Marcela by chtěla své dítě kojit, co nejdéle, jak říká, určitě celý rok. Ale poslední dva týdny už nemá dost mléka. Honzíkovi je šest měsíců. Povídá, co už umí, jak je šikovný. Najednou se odmlčí a její pohled se zatoulá k počítači. Onehdy volali z kanceláře, mají spoustu práce, nestíhají… Sice nic konkrétního neříkali, ale víš, jak to chodí, mám strach, abych o práci nepřišla, baví mě… Aha, já vlastně nevím, co chci, že,… No asi bych už ráda šla do kanceláře… Že je hloupost dávat do souvislosti Marcelino rozhodování a úbytek mléka? Nemyslím.

Karel si stěžuje na nedostatek klientů. Po chvíli pronese větu vpravdě zásadní:

„No ale k něčemu je to taky dobrý. Jsem v poslední době děsně unavený a taky mi žena pořád vyčítá, že jsem málo doma…“

Zasměji se.

„Aha, ty myslíš, že si vlastně přeji mít víc času?“

Myslím. Děje se mi to samé s tím rozdílem, že moje nepatrné množství klientů se smrsklo téměř na nulu. I já jsem byla unavená, i já jsem potřebovala i chtěla mít svůj čas pro sebe. Funguje to. Odpočinula jsem si a už se zase začínají ozývat. Zřejmě jsem vyslala přání – volejte, přicházejte, jsem připravená vás přijmout. (Stejně, jako jsem před půlrokem vysílala: dejte mi všichni pokoj, nejsem na nikoho zvědavá, chci být v klidu, doma.) Nebo tak nějak. Jenom neříkat - oni nechodí, nikdo nezavolá – proč? Protože výsledkem je, že nikdo nevolá a nechodí.

Myslet si svá přání pozitivně, jakoby se už plnila. Víra je neuvěřitelná síla. Tu když do přání vložíme, úspěch je zaručen. Stejně jako neúspěch, když své přání jakkoli dobře zformulované smeteme vzápětí pochybnostmi. Nebo přáním úplného opaku. Mám v živé paměti komplikace se sháněním bytu jedné ze svých dcer. Pořád nic nevycházelo, nevyhovovalo. Obě jsme už byly nervózní, podrážděné. Až jsme si po předchozí hádce v klidu ujasnily, že vlastně nechce odejít z domu, protože mě nechce nechat samotnou…. Byt byl natotata. Teď, po pár letech, už je malý. I hledá se nové bydlení. Dilema: domek na venkově nebo větší byt ve městě? Je jasné, že dokud nebudou mít jasno, věci se do pohybu nedají.

A když jsem u těch bytů. Povídá mi Zdena:

„Já tu knížku (Jak si správně přát) četla už někdy přede dvěma roky… no a nic. Teď třeba musím něco udělat s bytem. Buď ho pustit, nebo rekonstruovat. A na to nemám peníze. A ať si přeju, jak chci, pořád nic, peníze nejsou.“

„A můžeš mi říct, jak si přeješ?“

„No tak, že pokud mám v tom bytě zůstat, ať mi přijdou peníze na rekonstrukci…“

Ani Zdena neví, co chce. Kdo to za ni má rozhodnout? A to je ještě otázka, jestli vůbec věří tomu, že peníze mohou ("nějakým" způsobem) přijít. A taky jestli je vůbec chce. Jestli vůbec o rekonstrukci bytu vážně uvažuje. Jestli třeba nejde jen o to mít odvahu k radikálnímu řešení - stěhování.

A na závěr jedno přání, které znělo: Chtěla bych žít v magickém světě… Co z této věty cítíte? Já smutek, že tomu tak není, sice touhu, ale současně přesvědčení o nesplnitelnosti….

A co třeba takhle:

Žiji v magickém světě. Žiji ve světě, kde se dějí zázraky. Kde se plní přání. Kde jsou myšlenky tvůrčí. Kde každý z nás tvoří svůj život. A žiji v něm spolu s vámi.

Vidíme to, čemu věříme. Žijeme to, čemu věříme.

Děkuji Pierru Franckhovi, že mi to opět připomenul.