Neřeš to, utřela jsem se vzápětí. Ty si oblékáš, co chceš, on si obleče, co bude chtít. Prosím tě, neřeš to. Poslechla jsem se, neřešila jsem to. Pravda, výsledně jsme moc neladili, ale co má být??? A navíc to Františkovi slušelo. Ty jo, a pak že nedělám pokroky v rozvoji osobnosti.

U hostitelského stolu nás posléze sedělo dvanáct, z toho pět manželských párů. Když jednu chvíli začala zábava váznout, rozproudil ji Honza dotazem:

„Pánové, taky jste se dnes museli převlíkat, než vám bylo dovoleno opustit dům? Já dvakrát. Napřed kalhoty, pak ještě svetr, jo, vlastně taky ponožky.“

„A nezapomeň na kabát“, ozvala se naštvaně jeho žena. „To jste měly vidět, v čem chtěl jít“, obrátila se, zcela automaticky očekávaje plné pochopení, na dámskou polovinu společnosti.

Někteří z přítomných se smáli, polovina z nich kysele, někteří ani to ne. Vesele se smál Olda. Přišel sám, jeho žena Radana se zdržela v práci. Na sobě vytahané manšestráky, sice čisté leč zcela obyčejné tričko a na něm sportovní a očividně dlouhodobě oblíbenou mikinu.

„Já dnes nemusel,“ prohlásil s pusou od ucha k uchu. „Radana nebyla doma.“

A opět se hurónsky rozesmál a obrátil se na sousedku po levici:

„Co ty, ty to taky řešíš?“

Sousedka po levici zavrtěla odmítavě hlavou. Neřeší. Šťastná to žena a ještě šťastnější její muž! Možná je to tím, že je o generaci mladší, možná tím, že řeší dvě dorůstající ratolesti a dozrávající těhotenství, což samo o sobě spotřebuje jistě velkou část řešitelské kapacity. Anebo to má prostě a jednoduše a výjimečně jinak.

Jak probíhají odchody (případně očekávání hostů) u hostitelské dvojice, se nikdo neodvážil zeptat, ale s ohledem na jejich textilní soulad sahající kam až paměť sahá, bych skoro řekla, že se našly dvě spřízněné duše. Anebo ho ona prostě obleče. Bez řešení, dohadování a následného oboustranného rozladění.

„A co František? Taky se převlékal?“ byla zvědavá moje sousedka.

„Nepřevlékal,“ zavrtěla jsem hlavou. Uff. Ještě, že tak. No, vždycky tak nebývalo.

Zábava změnila směr. Po chvíli zazvonil zvonek a ve dveřích se objevila Radana. Elegantní černé kalhoty, neméně elegantní černý svetřík, na krku krásný a nápadný stříbrný náhrdelník. Oldu si změřila od hlavy k patě, nic nekomentovala, alespoň ne před ostatními, co se dělo při cigaretě na terase mi známo není, ale rozhodně nic fatálního, protože po zbytek večera Oldova ruka v mikině láskyplně objímala elegantní černo stříbrnou Radaninu šíji.

Snad bych si na toto „převlékací“ intermezzo ani nevzpomněla, nebýt časopisu Nový prostor, který jsem dnes zakoupila, a v něm fejetonu od Jana Sterna nazvaného „Šatičkové mysterium“, z něhož jsem pochopila, že jde o fenomén velmi rozšířený a že zatímco muži touží ženy svlékat, my toužíme muže převlékat. Zaujal mne zejména ve fejetonu uvedený názor autorova přítele Jardy, který, cituji, soudí, že v převlékací mánii zračí se hluboká ženská existenciální nespokojenost. S muži, samozřejmě. „Ona si říká: chtělo by to změnu, ale novej mozek mu koupit nemůžu, tak mu aspoň vyberu svetr,“ usoudil Jarda, když jsem ho požádal o diagnostický náhled. Konec citátu.

Obávám se, že na Jardově názoru může být hodně pravdy. Jenom si nejsem jistá, jestli naše hluboká existenciální nespokojenost není ještě hlubší než hluboká. Totiž jestli si, a mužům vůbec, Jarda příliš nefandí. Jestli se náhodou ona existenciální nespokojenost spíš než mužů netýká především nás žen, nás samotných a se sebou samými. A jestli nespokojenost s muži už není jen jevem sice souvisejícím, ale druhotným.