Milovaný lidi
V průběhu minulého týdne si mně dvě mladé maminky posteskly, že neví, jak vychovávat své děti, jak své děti vést, aby z nich vyrostli lidé čestní, sebevědomí. Nejlépe svým příkladem a s láskou a respektem, chtělo se mi odpovědět. Ale zmínila jsem se místo toho o centrech montessori pro rodiče a děti a taky o vzdělávacích kursech „Respektovat a být respektován“. Je těžké a do určité míry i nesmyslné spoléhat na svůj vzor, když si začínáme uvědomovat, že to s naším vlastním sebevědomím není zrovna v pořádku, že v sobě máme plno zmatku, nejistoty, sami tápeme a hledáme, respektovanými se být necítíme a respektovat druhé nás nikdo neučil a s láskou to taky není tak jednoduché, jak jsme si doposud mysleli.
Včera jsem po čase opět sáhla po knize „ Škola Malého stromu“ (F. Carter) a než jsem přišla na stránku 36, mrzelo mě, že jsem se o ní bezradným maminkám nezmínila. Malý strom je malý chlapec z kmene Čerokíů, po smrti rodičů, někdy na začátku minulého století, vyrůstá se svou babičkou a svým dědečkem o samotě v horách, obklopen, navzdory velice tvrdým podmínkám, láskou, moudrostí a respektem. Oba prarodiče způsobem svého života, chování i myšlení, svým příkladem, naprosto nenásilně, citlivě, přirozeně a samozřejmě formují svého vnuka do podoby muže láskyplného, silného, sebevědomého, vnímavého, citlivého, pevného, odvážného, statečného, plného porozumění a pochopení k lidem, zvířatům, rostlinám, v člověka vědomého si jednoty s přírodou i kosmem. Bylo to zcela jednoduché, neboť takovými lidmi byli i oni.
„Láska a pochopení pro ně byla tatáž a jedna věc. Babička říkala, že není možné milovat něco, co nechápeš; není možné milovat lidi ani Boha, když ani lidem ani Bohu nerozumíš. Dědeček a babička se chápali, a proto se i milovali.
Babička říkala, že s přibývajícími léty se chápání prohlubuje a že může být tak hluboké, že si to obyčejný smrtelník ani neumí představit, natož vysvětlit, a tak tomu říkali „Sme sví“.
Dědeček povídal, že dyž se za starejch časů řeklo „sme sví“, myslelo se na lidi, kerejm se dalo rozumět a kerý měli porozumění pro druhý, takže to vlastně byli všichni „milovaný lidi“. Jenže se z lidí stali strašný sobci, a tak se tím dneska myslej už jenom pokrevný příbuzný.“
Žili v zemi, v níž lavinovitě vzrůstá počet násilných činů, dochází čím dál častěji k teroristickým útokům…
Ten poslední, v Bostonu, opět otřásl nejen Spojenými státy. A jak jinak - vyvolal další vlnu násilí a represí a agresivních nálad, jejichž projevem jsou i výzvy, doufejme ojedinělé, typu „tak vybombardujme Česko“. Čečensko nebo Česko, jen malá odlišnost, a koneckonců, obě začínaní na „č“. Jeden čečenský terorista mrtvý, druhý těžce raněný a zatčený. Tomu druhému ještě nebylo ani dvacet let... Můžeme je nenávidět, můžeme nechápavě kroutit hlavou. Milovat je nemůžeme, protože je nechápeme. Stejně jako oni nenáviděli, protože nechápali, a milovat tudíž nemohli. Příliš jednoduché? Tak už to s těmi největšími věcmi bývá. Pokusili se chápat? Na to odpověď nenajdu. Ale mohu si odpovědět na jinou – pokouším se druhé chápat já? Jistě, pochopit teroristický čin, vraždu či jiné nepochybně odsouzeníhodné činy, chápat jejich pachatele je těžké a tak je i těžké je milovat. (Mimochodem – koukejte, co mě teď právě napadlo: „pachatel není chápatel“ – dobré, že?) Jenomže se zdá, že stejně těžké je chápat často i své nejbližší – partnera, děti, rodiče, sourozence. Nezbude než se o to začít snažit, a nejen u pokrevných příbuzných. Nezbude než začít, pokud nechceme všichni skončit jako „nemilovaný lidi“, a že k tomu náš svět už dlouhou dobu spěje, je nade vší pochybnost.
Milovaný lidi, pojďme s tím už konečně něco pořádně dělat! Každý jsme jiný, každý máme svoji pravdu – přestaňme bojovat za ty svoje, snažme se chápat a pochopit i ty druhé, není to mnohdy snadné vzdát se svých přesvědčení a představ, ale jde to, míň kritizujme a odsuzujme a víc oceňujme a podporujme, míň soutěžme a víc spolupracujme, podráždění vyměňme za trpělivost, přestaňme vytvářet domněnky a ptejme se, když nevíme, respektujme sebe i druhé, nejen lidi, všechno. Začněme kdekoli, ale začněme. I když – nejlíp možná u sebe :-). Víc pochopení znamená víc lásky, babičce Včeličce není důvod nevěřit. A kdo z nás nechce mít víc lásky?
Staňme se „svými lidmi“.