V sobotu jsem ji navštívila. Byla velmi spokojená. Na dlouhé procházce v mrazivém větru mi nadšeně líčila, co se dověděla, a pak doma v teple u kávy jsme ještě jednou všechno probíraly sledovány pobaveným pohledem jejího manžela.
Zazvonil telefon a Jitka okamžitě vystřelila:
„Dcera, je děsně zvědavá.“
„Tak to bude na hodinu,“ poznamenal Josef a přiložil do krbu.
Nebylo. Po chvilce byla zpět s rozpačitým výrazem na tváři.
„Babička“, pronesla směrem k Josefovi.
„Moje máti?“
„Jo.“
„A?“
Jitka povzdechla. Rozhovor probíhal zhruba takto:
„Prosím,“ zvedla Jitka telefon.
„Ahoj… To jsem já…,“ ozvalo se nezaměnitelně a plačtivě.
Jitka zbystřila a sevřel se jí žaludek. Něco se stalo! Že by děda…
„Ahoj…,“ odpověděla v očekávání nejhoršího.
„Volám z postele …“, prohloubil se tragický tón.
Panebože! Jitce proběhlo hlavou několik katastrofických scénářů naráz.
„Co je ti? Co se ti stalo?“
„Volám, abyste nejezdili, jestli jste chtěli přijet…“
Jitka byla čím dál zmatenější. Nikam jet nechtěli.
„Abys to třeba nedostala…“
A následoval barvitý popis příznaků i průběhu střevní chřipky u dědy i u babičky – nad očekávání živě, postupně a detailně. Babička na tom byla a je pochopitelně asi stokrát hůř než děda. Ten si dal už dnes k obědu nadívané kuře, zatímco ona pořád nemůže jídlo ani cítit.
„Tak jsem si říkala, že ti zavolám, abys to od nás nedostala, kdybyste náhodou přijeli…“
„Dnes určitě nepřijedeme, máme návštěvu.“
„Tak to já tě nemůžu zdržovat, jen se běž věnovat návštěvě, já jen, abyste nejezdili, kdybyste chtěli jet…“
„Hm, ráno jsem si říkal, že bych jim mohl zavolat, dlouho jsme tam nebyli,“ zasmál se Josef.
„Týden“, utrousila Jitka.
„No jo, ale zavolat jsme mohli.“
„Mohli, ale oni přece taky. A normálně. Co to na mě zase zkouší? Proč neřekne jasně, že by nás chtěla vidět, že … Co vlastně chce? Zatraceně, já se tak vyděsila!“
„Vykašli se na to, třeba o tebe má fakt starost“, mávl Josef rukou. „ Zítra jim zavolám a příští týden se tam stavím.“
Jitka to z hlavy asi jen tak lehce nevypustí. Chápu ji. Babičce se bravurně podařilo vyvolat v ní pocit viny. Znám to a vy jistě taky. Ty úžasné věty našich blízkých:
Mohla bych klidně umřít a nikdo by si toho ani nevšiml – při lehké viróze, s dospělými dětmi v jednom domě.
Úsměvné? Možná. Jak kdy a jak pro koho. Manipulace, citové vydírání. Proč? Z touhy po lásce, po blízkosti, po sdílení, po kontaktu s lidmi, po uznání. Možná z pocitu osamělosti, ze žárlivosti na okolní svět, který nám „bere naše děti“.
Nemoc jako způsob komunikace. A ještě s doprovodem.
Jitka by svoji tchýni ráda navštívila. Kdyby ji čekalo něco jiného než hodinový výčet všech nemocí, neduhů, bolestí, příznaků, léků a podrobných popisů návštěv u kardiologa, gynekologa, diabetologa, neurologa, urologa, stomatologa, dermatologa, otorinolaryngologa, oftalmologa, revmatologa – možná jsem na nějaké zapomněla.
Moc dobře to znám. Párkrát se mi v podobné situaci podařilo bolestínskému monologu předejít svým aktivním vyprávěním o něčem, co zajímá mě a mohlo by snad i je. Není to snadné a někdy na to neseberu sílu. A pak trpně sedím a poslouchám. A mám vztek. I na sebe. Že je nedokážu přijmout takové, jací jsou. Vyslechnout, co cítí potřebu povídat, čert vem, že je to pořád dokola, jiní už nebudou. Jen, abychom nebyli stejní. Že nad tím obvykle nedokážu mávnout rukou jako Josef nebo můj manžel. Kdyby mi k tomuhle kartářka mohla dopomoci…
Po návratu domů jsem své postřehy líčila manželovi.
Mávl rukou a vše shrnul jednou větou:
„Když člověk ví, co chce, věří si a bere lidi, jací jsou, nemusí utrácet za kartářky.“
Hm, to asi ne.