„Já mu to řeknu, jo? Co mě tuhle napadlo.“
„Nic mu neříkej, jsou to samý nesmysly, a dej už s tím pokoj,“ reagovala podrážděně.
„Proč nesmysly? Bylo by to přece pěkný,“ pokusil se o odpor.
„Sotva chodíš a kamsi se budeš honit!“ nedala se. „K čemu? Nesmysly jsou to.“
Obrátil se k vnukovi.
„Víš, říkali jsme si s babičkou…“
„Já nic neříkala! Tvoje výmysly to jsou!“ skočila mu do řeči.
„… že by bylo hezký podívat se třeba do Brna. Tak to všechno projet, třeba do Králova Pole, tolik let jsem tam jezdil, z fabriky jsou prý teď sklady… a do Tesca, dlouho jsem tam nebyl. A ve Vaňkovce ještě nikdy, no ano, kdysi dávno, ve slévárně… A třeba na židovský hřbitov… Jestlipak bychom ještě našli hrob pana Lipschitze?“ pokračoval mírně.
„To určitě! Ten už se nejspíš dávno rozpadl.“
„No tak se tam jenom tak projít…“
„Do obchodu nedojdeš a po hřbitově by ses procházel? Že nejdeš na hřbitov tady?“
„A nebylo by to hezký?“.
„Co je na procházení po hřbitově hezkýho?“
Nepřestal.
„A mohli bychom se pak stavit někde v hospodě, na guláš a na pivo,“ zasnil se.
„V hospodě! Posledně… - kolik už je to let? Tři? Guláš byl bez chuti a pivo ti museli ohřívat. To je zas nápad!“
„A kam by ses chtěla podívat ty?“
Snažil se. Marně.
„Nikam. Nezajímá mě to. Jsem spokojená.“
„Ale to já taky, ale přece…“
„A co si myslíš, že kde uvidíš? Všechno je to dávno jiný, akorát budeš zklamaný.“
„Ale já přece vím, že je to všechno jiný. Právě proto bych to chtěl vidět. Jak to vypadá teď.“
„Nikam nepojedu. Já už žiju minulostí. Nestojím o žádný místa. Nezajímají mě. Někoho bych i navštívila. Ale lidi, který bych chtěla vidět, ti už tady nejsou…“
Všechno špatně. Snažil se ale dál.
„Pamatuješ, jak jsi na mě tenkrát čekala na mostě přes Svratku? Z práce jsem utíkal, abych byl u tebe co nejdřív… A pak jsme šli podél vody… Kolik je to let? Šedesát? Šedesát pět? Je to pro mě pořád taková hezká vzpomínka… Pamatuješ?“ zeptal se.
„Co bych nepamatovala,“ odsekla.
„No – a nechtěla by ses podívat třeba tam?“
„To bys tam na mě musel čekat takový, jakýs byl tenkrát,“ uzavřela nemilosrdně diskusi.
Zasmál se a na chvíli se odmlčel. Pak se podíval na vnuka a potichu řekl:
„ Ona si to třeba rozmyslí…“
Nevypadala, že by si to rozmyslela. Ale možná bude zítra všechno jinak. Možná vysvitne konečně sluníčko, ona vstane výjimečně pravou nohou, možná se i usměje. Zítra...