Čím? Především počasím. Pokaždé jsem letěla s plným kufrem teplých věcí, větrovek a pláštěnek a pak chodila v jediném tričku a kupovala opalovací krém.

Za druhé čistotou – čistotou vzduchu, vod, lesů, chodníků, trávníků, vozovek, prostě všech veřejných i soukromých prostranství. Tamponek s pleťovým mlékem, kterým jsem si večer přejela po obličeji, zůstal sněhobílý. Když šlapete v jezeře vodu, vidíte si prsty u nohou. V lese jsem našla jediný odpadek – papírový kapesník - a věřím, že opravdu někomu vypadl. Plastové láhve jsou zálohovány a vraceny. Po zimě vidíte na veřejných prostranstvích a kolem vozovek sběrače odpadků – vesměs papírů. Nabodávají je na hole a pak strkají do plastových pytlů, ležících v pravidelných vzdálenostech na krajnicích nebo v příkopech. Druhý den byly pryč, kdo a kdy je odvezl, těžko říct. Nikde závěje plastových tašek a sáčků. Zato pohledné kontejnery na tříděný dopad – spalitelný, plasty, papír, kovy, bio odpad, sklo, směsný. Kontejnery jsou nejen pohledné (přímo fotogenické) a funkční, ale uzavřené, čisté, nepoškozené, nepáchnoucí a nikdy se kolem nich nic nepovaluje. Sníh jsem osobně nezažila, ale dle manžela se odklízí (odváží), vozovky se nesolí, nesypou. A po celou zimu zůstává bílý! Na chodnících, na střechách, všude. Dovedete si to představit? V zájmu objektivity nutno uvést, že jsem se pohybovala převážně v provincii Satakunta, v jihozápadní části Finska. A taky je třeba jistě vzít v potaz skutečnost, že Finsko je asi 4,5 x větší než naše republika a má pouhých 5 milionů obyvatel.

Za třetí kvalitou vozovek a silničním provozem. Žádné sesednuté obratle po pár kilometrech jako na D1, žádné otřesy, žádné vyjeté koleje, díry, praskliny. A to je tam v létě teplo a v zimě zima výrazně větší než u nás. A taky žádné dálniční známky. Zato – jak říká můj manžel – největší hustota radarů na světě na kilometr čtvereční. A vysoké pokuty za rychlou jízdu. Možná i za něco jiného, ale moc peněz asi nevyberou. Finové pravidla silničního provozu dodržují. Jezdí slušně, ohleduplně, rozvážně a - pomalu. Kde je nařízená osmdesátka, tam nikoho ani nenapadne jet rychleji natož předjíždět. Havarované auto jsem neviděla. Hustotu (spíš řídkost) silničního provozu lze závidět. I na dálnici – auto jen sem tam. I ve všední den, i ve špičce, dá-li se o nějaké vůbec mluvit. Nu, i tady je ovšem nutno vzít v potaz shora uvedené…

Když jsme u těch cest – kilometry běžkařských tras jsou vybaveny umělým osvětlením – při krátkých zimních dnech by si jinak asi moc nezajezdili. A během léta vysypávány vrstvou pilin a drobných hoblin.

Čím ještě? Kolem domů nejsou většinou žádné ploty, pokud, tak živé a nízké a částečné, o zdech ani nemluvě. Na trávnících u domů zůstávají po celý den i přes noc sekačky na trávu, zahradní nářadí, kolečka… Stejně tak konve a hrábě na hřbitově, nezamčená kola u autobusových zastávek nebo před školou, volně položené mikrovlnky na terase v kempu. Ve Finsku se nekrade – tvrdí alespoň můj muž, který u nás doma auto pečlivě zamyká a dbá, aby v něm nezůstalo nic na viditelném místě. Přesto mu před domem ukradli z kufru rezervu… Ve Finsku nechá v autě klidně fotoaparát i doklady. Když jsem před saunou na lavičce u moře v Raumě zapomněla nové plavky a brašnu od svého fotoaparátu, zachoval, na rozdíl ode mne, klid. Ráno jsme tam zajeli, pán, který vyhrabával ze vzorně zastřiženého trávníku neviditelné listí, pro mé věci zašel do domku vedle lavičky a oboje mi s úsměvem podal.

Statistiku trestné činnosti ve Finsku neznám. Když jsme s kamarádkou v říjnu zabloudily v lese a šly už několik hodin po jen lehce zpevněné cestě úplně opačným směrem, aniž bychom narazily na jediný dům či živou duši, stoply jsme zoufale v začínajícím dešti zablácený teréňák, kterého nám, jak jsme usoudily, seslal snad samotný anděl strážný. Za volantem seděl podsaditý a rovněž zablácený zarostlý muž, na korbě dvě dvouhlavňové pušky, pokud jsem dobře viděla, a nějaký pytel. Podívaly jsme se na sebe: no co, jinak tu stejně zhynem hlady nebo zuby divoké zvěře. I oslovila jsem toho divého muže svou chatrnou angličtinou. Uměl asi tolik, co já, bohužel úplně jiná slovíčka, nicméně pochopil. Pravil, jak jsme pochopily zase my, že to tu nezná, že přijel na lov, hlavou kývl na sedadlo vedle sebe, abychom jako nastoupily, což jsme odvážně učinily, přitiskly se k němu, abychom mohly zavřít dveře, on zapnul džípíesku, otočil auto a dobré půl hodiny jsme se vezly netušíc kam. Zavezl nás až do centra Eurajoki – nějakých 15 km. Na naše díky mávl rukou, zazubil se, otočil auto, zamával a odjel opět do lesa vraždit - losy.

Pokračování příště…