Veřejné finské sauny, neboť ty soukromé jsem neměla štěstí poznat. Až na jednu, dá-li se nazvat soukromou: v domě, kde má manžel služební byt, je taky jedna v suterénu. Saunovací den je pátek. Na dveřích sauny je vyvěšen saunovací pořádek, každá z partají má vyhrazenu hodinu. My chodili od pěti do šesti, odpoledne :-). Jinak se veřejné sauny nacházejí na březích jezer, na mořských plážích. Vesměs jsou společné, navštěvují se v plavkách. Někdy malé, pro pár lidí, někdy větší, třeba pro čtyřicet – odhadem. Obvykle elektrické, u Narvijarvi se však topí obrovskými poleny – to je teprve teplo! Někde mezi saunujícími se stojí kbelík s vodou a velikou kovovou naběračkou s dřevěným držadlem, kterou každou chvíli někdo nabere vodu a chrstne ji na rozpálené kameny. Vzápětí váš pocit blaha vzroste až nesnesení, rtuť na teploměru překoná osmdesátku a šplhá výš a výš a je otázkou několika minut, kdy se vypotácíte ven a po pár krocích po dřevěném molu nebo rohožemi vyloženém chodníku naleznete úlevu v chladivých vodách. Počet minut je nepřímo úměrný počtu sadistů v sauně. Jsou i sadistky. Když jsem před saunou v Raumě fotodokumentovala své vnuky vrhající se do moře po hlavě, volala na mě jedna z vody (anglicky):

„Tam do té vpravo nechoďte! Zkuste tamtu tmavou, starou. To je opravdová sauna, ne jako tamta.“ A pohrdlivě trhla hlavou k té ode mě vpravo.

Dala jsem si poradit. Sauna vpravo byla evidentně novější. Nevelká, maximálně tak pro deset žen – muži měli stejnou vedle. Stará sauna byla schovaná mezi košatými stromy, místo v ní s bídou pro pět, optimální počet dvě až tři ženy. Bylo zřejmé, že ty, co tam chodí, jsou fajnšmekryně. A stálé zákaznice. Asi se znaly (jak se jich tam pár vystřídalo, nezavřely ani na chvíli pusy), bylo to něco jako kdyby se mi dostalo pozvání do elitního klubu. Horko tam bylo jako v pekle. Ale zjistila jsem, že už jsem si přece jenom zvykla… Dověděla jsem se, že muži takovou nemají, že mají jen tu „novou“, ta je sice blbá, ale když se sejde moc žen, klidně se vecpou i do té jejich.

„Jenom koukají. Ale co jim zbývá?“ zasmála se ta nejstarší a nejmohutnější.

A pak mě podrobila podrobnému výslechu, odkud jsem, jak to máme v Česku s jazyky, když k nám už teď nepatří Slovensko, zda jsou u nás sauny a jaké, co dělám a kde jsem se tu vzala, co už jsem všechno viděla a kde byla… Nu, možná to pozvání bylo účelové, ale stejně milé. Asi jsem v přijímacím pohovoru obstála. Všechny se na mě přátelsky usmívaly, pokyvovaly hlavami a finsky brebentily.

Přátelsky se na mě usmívali i řidiči autobusů, dálkových i místních. Ty se mi taky líbily – čisté, nové nebo jako nové, pohodlné, řekla bych přímo luxusní, na sedadlo se vejde jistě bez nejmenších problému i nejtlustší Finka a nohy bych klidně mohla mít o půl metru delší. Kam se hrabe žluťásek mezi Prahou a Brnem! Autobusy jezdí často, pravidelně, spoje navazují a jejich interiéry jsou osídleny jen řídce. Na trase Helsinky – Rauma (případně Pori) nás nikdy nejelo víc než 15. Řidič pomůže s kufrem do autobusu, pokud přestupujete, kufr přenese do toho dalšího. Když jsem se posledně vracela, podívala jsem se blbě na jízdní řád a v Huittinenu hnala vnuky z autobusu a ke kufrům. Pan řidič mi zdvořile sdělil, že tento spoj nás zaveze až na letiště a kufry zasunul zpět. Nejsem si zdaleka jistá, že u nás by to proběhlo stejně. Nejspíš bych ještě teď v Huittinenu stála. Místní linka Eurajoki- Rauma má rovněž milého řidiče. A usmívá se i na místní. Kypré blonďaté domorodé čtyřicátnici s úsměvem naložil kolo do zavazadlového prostoru, aby na první zastávce v Raumě křepce vystoupil a zase jí ho vyndal. Pokračovala na něm. Možná vás uklidní, že jízdenka Helsinky – Rauma, což je asi 260 km, stojí 39 euro. Ale když jedete tři, máte to v podstatě tři za dva.

Záchody – stejně luxusní. Ty splachovací čisté, vesměs s textilními ručníky, vždycky s bidetovou sprškou a umyvadýlkem, i když klasická umývárna je tam taky. Vesměs zadarmo, když už platíte – jako třeba na náměstí v Raumě, tak si tam můžete vyfénovat vlasy a oholit strniště elektrickým strojkem. Záchody jsou i v kostelích a na hřbitovech. Pokud je vaším zvykem „předčůrat se“, odvyknete si. Ve Finsku jsou také suché záchody. V přírodních parcích, na plážičkách u jezer, kam zavítají hlavně rybáři, v lesích u přístřešků z klád nebo malých srubů, kde můžete přespat, zapálit si oheň, opéct ulovenou ryby nebo přinesený párek. I tyto záchody jsou čisté, na všech je toaletní papír a obvykle pytel s nějakými pilinami či čím, v každém případě bio- něčím, a písemnou žádostí, abyste po sobě laskavě zasypali…

Tu rybu si obyčejným prutem můžete ulovit i bez rybářského lístku a kromě grilovacího otočného roštu nad ohništěm je na stěně přístřešku zavěšena teflonová pánev i s obracečkou. A v přístřešku nebo někde opodál přímo v „dřevníku“ jsou úhledně narovnána naštípaná polínka, na nich štůsek novin na podpal. Při poslední cestě k jezeru Pinkjarvi byla na svém místě pánev, rošt i dřevník, polena nikde.

„Ty jo, a sekerka tu není …“, rozhlížela jsem se.

„Co řešíš, nasbíráme klacky a nalámeme je,“ pravil můj praktický muž.

Než jsme se dali do díla, uslyšeli jsme traktor – přijel po lesní cestě na blízké parkovišťátko a přitáhl fůru naštípaných polen. Ve Finsku se vozí dříví do lesa.

Na plážích, na těch se saunami i na těch bez, jsou místo přístřešků kruhové altánky, po stranách lavice, uprostřed ohniště, dřevo a staré noviny pod lavicemi průběžně doplňuje paní saunařka nebo jiná dobrá víla. Rošt a pánev pochopitelně taky k dispozici. A pro případ opravdu hnusného počasí je u sauny často i společenská místnost s krbem, ve kterém můžete rovněž opékat.

Příliš idylické? Nu, taky mají vysoké daně a na houby bez účinného repelentu, dlouhých rukávů a pokrývky hlavy vůbec nechoďte a borůvky zakupte radši na stánku. Na druhou stranu – houbařit se dá i z auta. Najdete je, myslím praváky, křemenáče a kozáky, i na okraji silnice. Alkohol (s výjimkou piva) dostanete koupit pouze ve speciálních prodejnách „Alko“ větších městech – i když, v Eurajoki už je vlastně taky… A v každém marketu najdete aspoň tři hrací automaty, čím větší, tím víc. A u každého někdo stojí – muži i ženy, všeho věku. Společenský život na venkově se, zdá se, povětšinou odehrává na benzinkách. Krom novin, časopisů, piva a finské (vařené, ale docela dobré) kávy (kahvi) se tam obvykle i dobře a ne moc draze samoobslužně najíte. I ceny „meníček“ jsou holt znatelně vyšší. Ale zase je v ceně i nápoj (kohoutková voda, studené mléko, někdy i nealkoholické a velmi chutné tzv. „domácí“ pivo), zeleninový salát, pečivo (několik druhů), máslo, pomazánka, … Ve městech ve stejném stylu poobědváte v téměř každé kahvile (kavárně). V těch malých na restaurace s obsluhou nenarazíte. Taky mají Finové silné odbory a dodržuje se pracovní doba. Voda v moři není slaná a moře je u břehů často mělké a zarostlé rákosím. I když v zimě led mívá až osmdesát centimetrů, na jezerech ani na moři se nebruslí, kdo by se taky odhrnoval se sněhem, k tomu slouží pečlivě udržovaná kluziště na každém volném plácku či náměstí.

Prostředí prostě uživatelsky velmi příjemné. A nemyslím, že jen proto, že Eurajoki je něco jako finské Dukovany (k atomové elektrárně Olkiluoto je to asi 25 km) – snad až na saunu u moře v blízkém Verkkokari, která je pro všechny zadarmo. Tam si to jinak než mimořádnými dotacemi do veřejné sféry vysvětlit nedovedu :-).

(Ilustrační foto viz fotogalerie)