„Dobrý den, promiňte, nebydlí blízko vás Sedláčkovi?“

„Sedláčkovi? Nějací Sedláčkovi tu poblíž bydlí…“

„Potřeboval bych Martinu Sedláčkovou…“

A co já s tím? Z doby mobilních telefonů jsem se vrátila o pár desítek let zpět, kdy jsem jako dítě jedné z mála rodin s telefonem běhala po vsi vyřizovat vzkazy. Že by po mě chtěl, abych běžela opět? To bude mít smůlu.

„Martina?“ Zapátrala jsem nicméně v Sedláčkovic rodině. „Jak je asi tak stará?“

„No, mladá, vlastně ani ne, spíš tak středního věku, dvaatřicet…“

Málem jsem polkla sluchátko. Za střední věk považuju momentálně tak padesátku. Tak taková Martina v jejich rodině určitě nebude. Mladík slušně poděkoval, pozdravil a zavěsil.

Druhý den jsem čerstvou historkou dohnala své kamarádky na oslavě devětapadesátin jedné z nich k slzám, kterým předcházel hurónský smích. Ach, ty děti! Ach, ta společnost, kde třicet je střední věk a žena v pětašedesáti stařenka.

Jen počkejte, zajíci!