Okurky kupodivu rostou - jako z vody. Včera jsem nasbírala dva kýble, většina přerostlá, tak akorát na kvašáky. I navštívila jsem svého stařičkého otce. Každoročně a tradičně je jejich hlavním výrobcem pro celou širokou rodinu. Už v deset dopoledne rozjímal sedě na jedné ze dvou židlí u ponku ve sklepě. Usedla jsem s úlevou na tu druhou, po hodině zahradních „prací“ ve třiceti ve stínu jsem sotva lezla.

„Ahoj. Natrhala jsem okurky. Chtělo by se ti udělat kvašáky?“

Chvíli vypadal, že neodpoví.

„Ahoj. Já ti nevím. Jestli se mi chce. Asi bych měl…“

„Na to se vykašli, co bys měl. Ptám se, jestli se ti do toho chce. Jestli ne, nacpu je do sklenic sama.“

"No, já nevím… Něco jsem ti chtěl, a teď nevím, co to bylo… Vypiju dvě piva a už mě to nemyslí… Zapomínám…“

„To já taky. I bez piva. Žádný spěch, chvilku počkej, ono to naskočí…“

Naskočilo.

„Jo, prášek na praní, abys koupila. A zeptej se napřed babičky, jaký chce, aby neměla řeči… A větší pytel, zapřu tím pračku, aby neujížděla.“

„Jojo.“

Ve sklepě bylo krásně chladno. Seděli jsme, mlčeli a táta upíjel pomalu z druhého piva.

„Jo a ještě něco jsem chtěl… co to jenom bylo…“

Po chvíli si vzpomněl.

„Objednal jsem se k té zubařce. Ne že by se mi tam chtělo, ale když chci nový zub… Příští středu. Zavezeš mě tam?“

Poprvé, co požádal o nějakou pomoc. V šestaosmdesáti. Posledně se ještě vzpouzel, když jsem s návrhem odvozu přišla já.

„To víš, že jo.“

„A ty okurky… Myslím, že se mi nechce. No, to není přesně… Nějak už do toho nemám chuť…“

„Jasně. V pohodě. Udělám je a jednu sklenici vám donesu. Kvašení si už pohlídáš, jo?“

„Jo, to jo.“

Ještě chvíli jsem seděla. Jenže okurky čekaly. A převzala jsem štafetu.

„Tak ahoj, já zas jdu. Na ty okurky.“

„Ahoj."

Upil ze svého druhého piva. Už tam moc nezbývalo.

„A třetí už radši nepij,“ neodpustila jsem si. Ty příkrý schody nahoru! Špatně chodí už i po rovině…

„To nech na mě.“

Koledovala jsem si.

Navečer, ve stínu pětatřicet, jsem mátožně přešla přes ulici k dceři. Manžel tam celý den zeťovi a vnukům pomáhal s přípravou místa na bazén. Na slunku. S kangem.

„Neměl bys toho už nechat?“ neodpustila jsem si - opět. Zpocený jak dveře od chlívku, brunátný obličej a krk, šedesátka na krku…

Stačil pohled. Četla jsem v něm zřetelné „Nech to na mě.“

Jo, pánové jsou už nějaký ten pátek dospělí. Jen já na to občas zapomenu.