Napětím nedýchám.

„Už je to oficiální, končím. Šéf už po mě ani nic nechce…Nebyla bych to ovšem já, kdybych si ještě nevymyslela služební cestu. Přece po sobě nenechám nedotažený věci! Jak by k tomu ty lidi přišli! A tak ve středu Vídeň. V pondělí mě napadá, že to nebyl nejlepší nápad… Ani trochu se mně nechce. Navíc je to zcela zbytečný. No dobře, udělám si ještě výlet za firemní peníze… V úterý už bych tu poradu nejraději odvolala. Ale je svolaná, slíbila jsem to… No a co? Nic by se přece nestalo. Za měsíc to beze mě půjde taky. Ale ne, už jsem řekla, že pojedu, tak pojedu. Volám švagrové, jestli nechce jet se mnou, poradu zkrátím, jak to jen půjde, a mohly bychom strávit příjemný den a cesta mi líp uteče. Souhlasí. Ještě večer volá a omlouvá se, rozmyslela si to, dá přednost vnučce. No dobře, pojedu sama, na otočku. Vlastně se mi to hodí, budu dřív doma, ve čtvrtek na čtyři dny odjíždím, nic nemám nachystaný… Znamení, že den má být klidnější. Nejlepší by bylo nejet tam vůbec… To jsem si zas na sebe cosi upletla.Ve středu ráno vstanu, ještě zavezu mámě vyžehlený prádlo… Během půl hodiny mě zastaví dvakrát. Na Lipové pro nepřiměřenou rychlost – jedu pětašedesátkou, o pár ulic dál vjedu do protisměru, po paměti, přehodili značky kvůli nějakým pracím na vozovce… A to víš, že jo. Stáli tam taky. Úplně jsem se rozsypala. Otočila jsem to a domů, pro slzy jsem na cestu skoro neviděla. Čert vezmi tu tisícovku, i když i té je škoda, ale to snad není možný!“

„A co jako?“

„Poprvé jsem jela rychle, podruhé naučeným směrem a nevšimla jsem si, že už to tudy nejde…“

Mlčím a vzpomínám, jak do mě před léty narazil zezadu traktor a šoupl s mou Fabií do vedlejšího jízdního pruhu… Změnit směr, zpomalit… Jako kdybychom si ty situace vytvářely…Hm, jenom jako?

„Vzpomínáš na ten sen, co jsem ti před časem vyprávěla?“ pokračuje Alice. „Ten, jak mi vyhořel byt. Plameny šlehaly tak vysoko, byl to strašný žár, všechno se speklo… Napřed jsem uvažovala, jestli si nezvýšit pojistku, ale pak mi to došlo: Vyhořela jsem, já jsem vyhořelá… A nedám si pokoj a nedám. Proč, řekni mi, proč?“

Nevím. Možná proto, že je těžké změnit směr, kterým jdeme tak dlouho. Nic jiného neznáme a neznámé nás leká. Možná je strach jít do neznáma, pustit se toho známého a zažitého, větší než jakákoli jiná touha...