Na tom nemění nic skutečnost, že jsem se často nemýlila. Že jsem se opravdu strefila. Že se moje hypotézy potvrdily. Protože nic jiného než domnívat se o pocitech a myšlenkách druhých fakt nemohu. Mohu pocitům druhých porozumět, mohu chápat, že a proč se cítí tak, jak se cítí, to mohu, a to je empatie, ale není to žádné „vcítění se“.
Byla jsem na semináři, kde jsme dostali za úkol sledovat a vnímat pozorně dialog dvou kolegů a poté říct, co si který z nich v průběhu dialogu myslel, co cítil a co chtěl. Pekelně jsme se soustředili, někteří dokonce zapisovali své dojmy a postřehy, a pak ze sebe soukali odpovědi – co si který z těch dvou myslel, cítil…
Lektor nás poslouchal, pokyvoval hlavou, aby, až domluvil poslední, řekl:
„Tak. A to je přesně to, co jako terapeuti dělat nesmíte.“
Koukali jsme a pomalu nám to docházelo.
„Máte snad v hlavě čip? A on taky? Něco jako bluetooth? Ne? Tak jak můžete vědět, co cítil? Vy si jenom myslíte. A tady jste mimo jiné proto, abyste si myslet přestali.“
Kolik zmatků a zla pácháme ve vztazích tím, že si myslíme, že víme nebo cítíme, co si druzí myslí, co cítí, co chtějí.
„Ale já jsem přece cítila, že mě má rád. Tak jak se tak mohl zachovat?“ ptala se mě tuhle jedna zoufalá slečna.
Tak to teda nevím. Ledaže by necítila, ale domnívala se. A netrefila se.
Anebo ji rád má, přestože se „tak“ zachoval. Protože její představa, jak by se měl chovat, když ji má rád, neodpovídá té jeho.
„Ale on přece musí vědět, jak se cítím, když mě má rád!“
To teda nemusí, nemá ten čip.
Nedávno mi říkala jedna paní, která napsala knihu o neverbální komunikaci, jak je citlivá na rozpory mezi tím, co lidé říkají a tím, o čem vypovídá řeč jejich těla. Nebyla bych si tak jistá. Neverbální komunikace se dnes už vyučuje, kdekdo má svého poradce. Lidi dokážou lhát i tělem. A i když nelžou, můžeme si jejich gesta vykládat klidně i mylně. Jedna věc je vidět pohyby těla, mimiku,… a úplně jiná věc je interpretovat je.
Já si myslím, že on si myslí. Já si myslím, že on si myslí, že já si myslím. Já si myslím, že on si myslí, že já si myslím, že on si myslí… Já si myslím, že na mě má vztek a jeho zatím bolí zuby - třeba.
(A klidně si místo „myslí“ dosaďte „cítí“. A to je teprve nářez. Cítím, že cítíš… Mnohdy se nevyznáme ani v tom, co cítíme my. Mnohdy ani necítíme. Ale co cítí ti druzí, to víme přesně.)
Není jednodušší zeptat se jich, co si myslí, než si to jenom myslet? A ještě si třeba, opět dotazem, ověřit, že si opravdu myslí to, co já si myslím, že si myslí? Jistota je jistota. A heslo „Když nevím, tak se ptám“, je k nezaplacení. Problém ovšem může být, když nevím, že nevím. Když si myslím, že vím. Když si o někom něco myslím, ale myslím si, že to vím. O nikom si nic nemyslet. Hm. To bude docela dřina. Celý život jsme se učili a dělali pravý opak. Ale ta úleva potom! Ty jasné vztahy. Ta zdravá komunikace. Bez zmatků, nedorozumění. Je to vůbec možný? Věřím, že ano. Je otázka, jestli to chceme. Jestli z nějakého důvodu nechceme žít v iluzích. Uvízlí ve svých představách, domněnkách, dohadech, přesvědčeních, které nemají reálných základů ani co se za nehet vejde.

Dan Millman řekl: Jedna z lekcí, které jsem si osvojoval skutečně obtížně, spočívala v tom, že jsem musel pochopit, že moje emocionální a duševní trýzeň nepochází z toho, co se děje, ale z mých myšlenek o tom, co se děje.

Mark Twain napsal: V životě jsem měl spoustu trampot, z nichž většina se nikdy nestala.

A Epiktétos: Nezneklidňují nás věci samy, nýbrž mínění, jež o nich máme.