Co mi to právě proběhlo hlavou? Je to jednoznačně spojené s těmi podivnými pocity, které mi nedají usnout… Aha, blížící se vánoce… a… dárky! Nemám pořádné dárky! Hu! Dočista jsem se zpotila. A to jsem se ještě minulý týden cachala před kamarádkou, jak to tentokrát v pohodě zvládám – každému maličkost, hlavní je pohoda a že se máme rádi, nenechám se válcovat reklamou, nabídkami letákovými ani internetovými, dokonce ani slevami. A teď tohle!

Pro malé holčičky něco mám, ale není to málo? Pro rodiče jsem to vymyslela šikovně, to ano, ale dcery a zeťové? Stačí fakt knížky??? A kluci-vnuci dali jasně najevo, že nejvítanější je obálka… No jo, ale neměla bych přece jenom s láskou vybrat nějaký dárek? Něco, co by je potěšilo, s penězi si to moc usnadňuji, to není správné, pod vánoční stromeček peníze nepatří… Ale co by to tak mělo být? Jakkoli si stará nepřipadám, dospívajícím hochům ob generaci se do gusta nejspíš netrefím. Proč mi ta obálka dělá takový problém? Řada mých kamarádek-babiček to tak řeší dávno. Hm, peníze nejsou dárek. Tak to u nás doma, když jsem byla malá a pak i naše dcery, nechodilo, vždycky to bylo „něco“. Jenže to byla jiná doba. Radost jsem měla z každé knížky, z pastelek, z trička, gramofonové desky, nového pera, čepice či stavebnice. Z věcí, které moji vnuci i vnučky dostávají během roku, na vánoce se už nečeká. I já si koupím parfém, který mám ráda, kdykoli sama, nečekám, až mi ho Ježíšek nadělí.

K narozeninám už obálku dát dokážu, tak proč ne pod stromeček? Asi proto, že bych tam nejradši nedala vůbec nic. Výsledek předvánočního všeobecného šílení? S přibývajícími léty narůstající averze k hromadění věcí a nakupování zbytečností? Pocit, že musím? Nebo nechuť k vyčpělému smyslu vánoc?

Vyprávěla mi kamarádka, jak ji oslovil soused na schodech:

„Tak už máte vygruntováno? A dárky nakoupené?“¨

„Nemám,“ odpověděla. „Vánoce mě štvou. Úplně se vytratil jejich původní smysl.“

Chvilku na ni nechápavě koukal a pak řekl:

„Jóóó, to jako myslíte narození Ježíše Krista???“ a zakroutil nad ní hlavou.

S manželem jsme se už loni domluvili, že přestaneme dárkovat za každou cenu, radši si někam zajedeme. Ale nějaký svetr by se mu přece jenom hodil… Kuš! Tak ať si ho koupí! Anebo ho koupíme po svátcích spolu, o co jde, stejně o něj nestojí, má jich přece „plnou skříň“, to jen já mám pocit, že ho potřebuje - a tak mu ho vnutí Ježíšek a basta. Ale pod stromečkem by něco mělo být…. Tak dost! Bude tam knížka. Co to zase předvádím? Prý vybrané s láskou! S tou to přece nemá vůbec co dělat. Leda tak s pocitem, že bych měla. Jasně, už zase se kolem mě hemží skřítci mělbyši. No dobře, ale pochopí to moji blízcí? Neočekávají dárkovou smršť? Nezklamu je? To bych tedy nerada!

To snad není pravda!

Je, bohužel. Tak taková já jsem. Jakápak cizí kůže, moje kůže je to. Nejradši bych ji ovšem vyměnila. Za jinou, za zbrusu novou. Že bych napsala ještě na poslední chvíli Ježíškovi? Třeba by to stihnul.