Chudák novomanžel. Zachránit ho může jen útěk nebo nepatrná možnost, že panna nevěsta je šťastná sama od sebe. A chudinka novomanželka. Tedy pokud není šťastná sama od sebe a maminčino přání si navíc vezme k srdci. To může skončit jedině tak, že, tedy pokud on neuteče, spolu budou žít nešťastně až do smrti.
Udělat někoho jiného šťastným, to prostě nejde. Může to tak chvíli sice vypadat, ale nadřete se a k ničemu to nevede a vůbec je to nesmysl. A ještě k tomu nebezpečný, protože to tak jako tak přestane po čase fungovat, zatím si ovšem jeden nebo druhý nebo oba stačí vypěstovat na tom druhém závislost a ta kocovina potom! Jestli nejsou lepší slova jedné moudré babičky, která říkala: „V manželství není ani tak důležité udělat šťastným toho druhého. Jde spíš o to, učinit šťastným sama sebe a své štěstí tomu druhému darovat“.
Funguje to tak ovšem nejen v partnerských vztazích, ale bez výjimky ve všech.
Moje kamarádka ráda pořádá večírky. Většinou pro nejbližší okruh přátel, ale čas od času ji posedne utkvělá představa, že bychom se, třeba jako teď při významném( tedy hlavně letitém) výročí první prodloužené, „měli sejít“ v širší sestavě bývalých spolužaček a spolužáků ze střední školy. Zajistí vinotéku, domluví složení i množství jídla, obešle maily, případně obvolá, co největší počet bývalých (a jak věří i budoucích) tanečnic a tanečníků. Těší se, jak se všichni pobavíme, investuje do toho spoustu času, někdy i peněz, ty telefony taky nejsou zadarmo, a potom přijde rozčarování. Pozvánku potvrdí čtvrtina, čtvrtině se nehodí termín, čtvrtina „ještě neví“, zbytek se neozve vůbec. Kvůli druhé čtvrtině přeorganizuje termín, znovu všechny obešle či obvolá. Přidá předpokládanou cenu, pro orientaci. Zbytek, co se neozval poprvé, se neozve podruhé. Třetí čtvrtina, co nevěděla, už asi ví a neozve se taky. Z těch, co jim nevyhovoval termín, se ozve jeden, že mu nevyhovuje pořád a z těch, co účast potvrdili, dvěma nevyhovuje nový termín, tři napíšou, že si to rozmysleli, deset potvrdí, ale do večírku daleko, takže pokud jim do toho nic nepřijde. Kamarádka začíná být zoufalá. Zbývají dva týdny. Volá mi a rozhořčeně sděluje shora popsané. Je otrávená, naštvaná.
„Takhle jsem si to teda nepředstavovala. A ty lidi v sobě nemají kouska slušnosti! Jen si to představ, ona napíše, že si to rozmyslely!“
„To můžou, ne?“
„Já bych aspoň napsala důvod!“
„Třeba jim to přišlo drahý. Mně teda taky, to neprojím a nepropiju ani za týden.“
„Tak to mají napsat.“
Mají nemají. Taky jsem mohla. Je tak otrávená, že kdyby kolem ní prošla myš, zaručeně chcípne. A to ještě netuší, že jí nejen nepomůžu. Je to kolem samý nevděčník.
„Já taky ještě nevím, jestli přijdu.“
„No to nemyslíš vážně??? Ještě i ty! Proboha, proč?“
„František bude na služební cestě, nějak se mně samotné nechce. Na té „prodloužené“ by mi vážně chyběl.“
„Takže vy dva na to kašlete? No to je dobrý! Víš, co mě to stálo času? A i peněz? Přece to teď nezruším? Zatím potvrdilo jen dvanáct lidí a to jsem počítala i s váma. A to jídlo se bude muset zaplatit!“
Se bude muset. Nemám sílu být jednoznačná.
Manžel kroutí hlavou: „Tak proč se na to nevykašleš?“
Proč vlastně? Nechci přece nikoho zachraňovat. Ani jídlo. Ale nevykašlu.
V neděli jedu s kamarádkou na výlet. Objednané jídlo zredukovala, už je klidnější.
„Ale to jejich chování!“
Pořád. Neodpustím si to a rýpnu si oblíbeným výrokem její babičky, taky moudré ženy.
„Není to náhodou tím, že se ti nevešli do představ?
Loupne po mě očima.
„To bylo teda naposledy!“
Kolikrát jsem to už slyšela!
Přestaňme očekávat, že nás učiní šťastnými naši manželé, partneři, synové, dcery, kamarádky, prostě ti ostatní. Přestaňme k nim vztahovat ruce. Přestaňme se starat o jejich spokojenost, přestaňme být závislé na jejich reakcích. Přestaňme se trápit, litovat, stěžovat si, vztekat se a naříkat. Přestaňme házet odpovědnost za svoji spokojenost na ostatní. Přestaňme čekat na zázrak, který nikdy nepřijde. Život je jaký je, mizerná může být momentální situace, ve které se nacházíme, ale všechno má svůj začátek a konec. Buď s tím něco udělejme a nebo, pokud to nejde, nechme to plynout. V každém případě zachovejme klid. Příliv a odliv se střídá v pravidelném cyklu. V životě, pravda, spíš v nepravidelném, ale šťastná vlna zase přijde, tak ať ji nepropásneme.
Tak proto ta televize. Abych si znovu připomněla to, co jsem právě dopsala. Pokolikáté už?