Co mě v něm čeká? Ne, tak přece otázka nezní. S pravděpodobností hraničící s jistotou to bude záležet na mě, na tom, co udělám či neudělám, na tom, co řeknu či neřeknu, na každém mém kroku. Takže jak a kudy? Jak a kudy. To kdybych věděla. Ale nebyla jsem na tom před rokem náhodou stejně? Byla, panenko, to ví, že byla…
A přece, když jsme byli v neděli na návštěvě, v reakci na čísi povzdech No to byl zase rok! jsem pravila:
„Dobrý, ne? Zrovna cestou sem jsem si ho promítala v hlavě a fakt dobrý…“
Koukali na mě jako na zjevení:
„Jo? A co tak dobrýho se ti teda stalo???“
„Ledacos,“zasmála jsem se.
Stejně je to nezajímalo. Kamarádka sedící vedle mi vylíčila všechny strasti, problémy, neštěstí a nemoci, které ji po celý rok pronásledovaly. Nebylo toho málo. No, taky bych vyhrabala, všichni je plusmínus máme. Jde jen o to, abychom jim nedovolili převážit. Abychom se neutopili ve smutcích, abychom pro samé strasti nezapomněli na slasti. A napadlo mě, dnes, když jsme se s Garpem brodili nedotčenou zasněženou plání a pěkně si každý vyšlapávali svou cestu, podívat se na ty loňské události ještě jinak, možná v souvislostech, jo, to je asi ten pravý výraz:
• Počáteční deprese a pocit stagnace mě přiměl, abych hledala pomoc. Našla jsem JB, komunikační psychoterapii, získala nové zkušenosti, znalosti, otevřely se mi nové úhly pohledu, možná i perspektivy, potkala nové přátele.
• Stala jsem se více respektující druhé.
• Opět jsme k sobě našly cestu s dcerou.
• Komunikace s manželem se obešla bez hysterických scén /vlastně ne, jednou jo :-( / a výrazně, ale opravdu výrazně se zlepšila.
• Zbavila jsem se pocitů viny /pokud ne úplně, tak skoro :-) /.
• Zbavila jsem se závislosti na mínění druhých / dtto /.
• Strávila jsem krásný týden ve Španělsku.
• Neméně krásný v Českém Švýcarsku.
• Ukopla jsem si nehet ze třetiny sžíraný plísní či čím. Roste nový, zdravý.
• Napsala jsem asi padesát „postřehů a úvah“.
• Knihu se mi sice nepodařilo vydat, ale kus jsem ještě dopsala a za dobu, kdy byla na webových stránkách, několika lidem pomohla.
• Díky webovkám /a možná i knize/ jsem získala několik přítelkyň „na dálku“.
• Pustila jsem se do seminářů „Sebevědomá žena“.
• Měla jsem několik vydařených besed.
• Zlepšil se můj zdravotní stav /myslím tím výsledky vyšetření na onkologii, rýma, kašel a bolesti zad mě pronásledují průběžně, v přímé a zcela zřejmé závislosti na mém stavu psychickém :-) /.
• Mnoho radostí mi připravily děti a vnuci bez rozdílu věku a pohlaví.
• Po několika letech opět mluvím s bratrem.
• Líp spím.
• Míň se starám.
• Míň mluvím, víc naslouchám.
• Radím, jen když se zapomenu /naštěstí mi to poměrně rychle dojde a přestanu/.
• Pořád moc nevím, kam směřuju /viz novoroční deprese/, ale už se tím tak netrápím a míň tlačím na pilu.
Možná bych mohla pokračovat. Nebude to všechno. Ale možná stačí. Jako odpověď těm pochybovačným pohledům i mé pondělní depresi. Vždyť já na tom minulém roce vůbec nic negativního nevidím. Tak proč bych měla být v depresi z letošního? Proč bych měla být v depresi z nedotčené zasněžené pláně? Vždyť je to vzrušující, vyšlapat si vlastní cestu. Že nebude nejspíš přímá? No a co? Ta volavka, co dopoledne na procházce letěla přede mnou, napřed sem, pak zase kousek tam, než se mi ztratila z očí, ta taky neletěla rovně. Plavně se vznášela, občas se snesla na zasněžené pole, klidně postála, znovu vzlétla. Žádný stres, žádná deprese. Co ta hledala? Možná potravu, možná taky směr. A možná si jen tak lítala. Pro radost. Sobě i mně.