„Přemýšlím, jestli jet navštívit tchýni… Strašně se mi tam nechce. Manžel je už zase na služební cestě, ona jde zítra na operaci. Abych se prý u ní stavila, říkal. No, možná bych měla… Ale k čemu? Bude zase plakat, včera jsem jí volala, je plná strachu, já ji chápu, ale co já s tím? Plakala i do telefonu. Co jí mám říkat? Vždyť já byla v podobné situaci nedávno…. Je to mizérie, řeči jsou k ničemu, takový ty – To bude dobrý, neboj se, zas bude líp… No nejspíš bude, ale dobře si pamatuju, jak mě to vytáčelo… Mám sama co dělat se sebou. Za ruku ať ji drží tchán. Můžu já za to, že „on na to není“? Že jí buď nadává, že pláče, nebo brečí s ní? Má ho vedle sebe, není na to sama, to já tehdy byla…“

„Tak nejezdi, kde je problém?“

„Když Václav chtěl, abych tam zašla… A víš ty co? Já ti na něho včera dostala vztek. Zas tu není, vždycky je pryč, když se něco v rodině děje. Jeho máma to je. A já ho mám zas suplovat? Proč pořád? Můžu se na to vykašlat!“

„ A…?“

„To ode mě ale nebude hezký…“

„A je to důležitý?“

„Nevím… Asi jo… Asi pořád jo.“

Večer telefon. Tamara. A nebyla k zastavení.

„Nespíš, že ne? Tak poslouchej – já na něco přišla! Představ si, jak jsme se rozešly, jela jsem domů… Fakt se mi tam strašně nechtělo. Ale cestou jsem na to pořád myslela, a přehazovala to zprava doleva…Neměla bych, přece jenom? A rozbolela mě hlava a padla na mě příšerná únava a začalo mě bolet v krku a třepat zima… Přijela jsem domů, uvařila si čaj se slivovicí, zalezla do postele…A najednou, bylo to, jako kdyby mě něco osvítilo, mě napadlo: Já si vyrábím omluvenku! Zítra, až bude Václav volat a ptát se, budu mu s klidným svědomím moct říct, že jsem tam nebyla, protože mi bylo blbě. Ještě bych tchýni před operací nakazila! Úžasný, že jo? Hlava už mě nebolí, zima mě netřepe, únava je fuč. Jako když utne. Jak jsi to tuhle říkala? Že nemoc je způsob komunikace? Asi tomu už rozumím. Takže teď mu s klidným svědomím řeknu, ať přijede domů, když myslí, že jeho máma potřebuje oporu. Nebo neřeknu? A vlastně mě teď napadá, co když si to ani nemyslí? Co když jsem si to vymyslela já? Co když si jenom myslím, že on si to myslí? Myslíš, že i tak by to mohlo být???“

Mohlo. Co by nemohlo. Ale i kdyby to byla ta první verze – docela dobrý „osvícení“, ne? Ať už mu řekne, co řekne.