Úvodní strana / Sloupky / Pesto k večeři

Pesto k večeři

Když mi před týdnem zavolala kamarádka advokátka, jestli s ní nechci za pár dní na výlet do Prahy, okamžitě jsem odmítla.

Ještě celá orvaná po návratu z Finska jsem se při představě, že strávím pět hodin v autě, abych se několik dalších prodírala davy lidí v pražských ulicích, skoro osypala. Jenže pár dnů uplynulo, já se otřepala a kamarádka zavolala znovu.

„Pojeď, na soudě jsem hotová na hodinu, pocouráme, zkouknem nějakou výstavu, stavíme se na oběd, uděláme si příjemný den… Ráno v sedm tě vyzvednu, do šesti budeme doma, mám večer ještě nějakou akci,“ lákala.

Tu její akčnost jí už ani nezávidím. Nicméně - nalomila mě. Nakonec – proč ne? Aspoň budeme mít čas probrat zase po delší době pořádně život.

Odpoledne jsem zrušila, co už jsem měla na druhý den domluvené a začala přemýšlet, v čem pojedu. Večer kolem sedmé na mě padla taková únava, že mě napadlo: Co to zase je? Budu ráno vůbec schopná jet? Vtíravé myšlenky na toto téma jsem odehnala a v osm zalezla do postele. Musím se vyspat. Jenže ty bestie se vrací: Nejsem blázen? Co mě to napadlo? No co, vždyť to bude fajn, zajdeme na výstavu, pořádně si popovídáme… A co kdybych zůstala v Praze přes noc? Mohla bych zavolat Ireně nebo Janě… Blázníš? To toho za celý den nebudeš mít dost? Ještě do rána nad sedmičkou červeného? Tak tyhle hrdinské doby jsou nenávratně pryč. Ještě chvíli se převracím z boku na bok a pak konečně usínám.

V noci se probudím. Na hodinkách 23.45. Co to je? Jsem jak rozlámaná. Blbě od žaludku, no, pesto k večeři asi nebyl nejlepší nápad… Ale tlak na hrudníku, bolesti na žebrech a v ruce a už zase mně lupe v ramenním kloubu a táhne kdesi za lopatkou… To z pesta nebude. S takovou ráno nevstanu. A když, tak po Praze se budu vláčet polomrtvá. Ouha!? Že by souvislost? Že by to přece jen nebyl dobrý nápad? Jak to tuhle říkal JB jednomu klientovi?

„Nu, to poznáte sám, jestli to je dobré nebo špatné rozhodnutí.“

„A jak, pane doktore?"

„Nevíte? Podle toho, jak se budete cítit. Jestli dobře, tak bylo dobré. Jestli špatně, tak zřejmě ne.“

Já se cítím mizerně. Tak a dost. Možná se kamarádka naštve, to by mě mrzelo, ale takhle to nejde. Přetáčím budík, jdu si pro jistotu uvařit žaludeční lektvar a ještě než se vrátím do postele, je mi citelně líp. Zase jsem potřebovala „omluvenku“. Zase jsem potřebovala, aby mi tělo připomnělo, že dělat věci v rozporu se zájmy „ své duše“ se nevyplácí. Ach jo, mít tak vždycky jasno v tom, co vlastně chci. Vždyť já o tu cestu do Prahy nestojím ani trochu. Popovídat si snad můžeme i někdy jindy a někde jinde. Ještě že už mi to dochází rychle. Tedy – relativně rychle.

Proč dělat věci, které mi nepřináší radost?

V hlavě se mi honí věty, které ráno napíšu… Opět vstávám a zapínám počítač. Dobře vím, že dokud neskončí „na papíře“, neusnu.

Ulevilo se mi, všechny bolesti jsou pryč, tu ze žaludku možná vyhnal pelyněk, ale ty ostatní? Asi dobré rozhodnutí.