Úvodní strana / Sloupky / Předvánoční rozjímání

Předvánoční rozjímání

Před pár dny si mně posteskla Renáta. Blíží se vánoce a ona nemá do ničeho chuť. Co předvánoční úklid, ten už vzdala před léty, s cukrovím to už taky dávno nepřehání, letos ji už nebaví ani kupovat dárky. Děti jsou dospělé, vnučka malilinká, s manželem si jdou čím dál víc na nervy, představa, že v příštím roce bude důchodce i z něho, ji téměř děsí, peněz je čím dál míň a dvě „děti“ ještě ve škole…

 

„Včera mi dal manžel deset tisíc, že na dárky. Tím to pro něho končí, jako vždycky. Měla bych mít radost. Nemám. Celý rok škudlím a teď mám vyhodit deset tisíc za blbosti. A ani nevím, co bych komu… A i kdyby, už jenom z představy, že chodím někde po obchodech, se mi dělá zle. Ať koupím co koupím, holkám se stejně nezavděčím. Nerozumím oblečení, hudbě, knížkám, kosmetice, prostě ničemu.“

„Hm. Tak co se na to vykašlat?“

„Já ti nevím. Už tak je doma dost dusno a ještě tohle. Řeknou, že jsem se zbláznila už úplně… Víš co je ještě horší? Mě to doma ani trochu nebaví. Nejradši bych někam utekla…“

Není divu. Dcera Rozárka si nastěhovala domů nejen štěně, ale i svého momentálně práce neschopného přítele, a ačkoli mají k dispozici „dětský pokoj“, okupují obývák – v noci, je tam přece rozkládací gauč, i ve dne, je tam přece televize. Ložnice slouží současně jako manželova pracovna a Renáta může být sama tak akorát v panelákové kuchyni, která ovšem slouží všem.

„Co já bych dala za takové obyčejné, prosté vánoce… Bez shánění dárků, malý stromeček, k večeři třeba kubu, toho už jsem dlouho nepekla, …. A pak procházkou na půlnoční… nebo třeba jen tak…“

„Co ti brání?“

„Nevím. Asi já. Pořád se snažím, aby byli všichni spokojení…. Stejně nejsou. Nejsem já blázen už teď?“

Nevím, jak s dárky a s celými svátky a se svým životem vůbec Renáta nakonec naloží. Nejede v tom sama. Běžný příběh, snad bych ho ani nevyprávěla, ale dnes ve vířivce na rehabilitaci jsme si začaly povídat s paní o něco mladší…

„ Už máte uklizeno? A už pečete?“ začala.

„Nemám a nepeču. To druhé zatím.“

„Okna mýt nemůžu, to mi paní doktorka zakázala, mám nejen oteklou ruku, ještě taky kýlu, třeba to nakonec udělá ten můj… Ale záclony zítra sundám a vyperu. A aspoň prach na skříních utřu, vyluxuju jako každý týden, to musím, bydlí s námi mladí, dvě malé děti, to si jistě dovedete představit, všude plno drobků, pořád, uklizeno mám na chvíli, jen když odjedou občas na víkend ke druhé babičce, jak já se na to vždycky těším! To si v sobotu ráno vygruntuju a pak si čtu a užívám si to… než je zase plná chalupa. To víte, svoje, to si udržují, mají v patře dvě místnosti, tam mají naklizeno, ale pořád jsou dole, znáte to, společná kuchyň, obývák… Chvilku klidu nemám. Napřed pořád, že budou stavět, ale to víte, doma u mámy je to pohodlnější a taky levnější, co si budem povídat…“

Ach jo. Ještě že tohle nešťastné období, kterým si prochází tolik rodin, máme šťastně za sebou. S jednou dcerou a její rodinou jsme bydleli společně tři roky, s druhou (bez rodiny, jen přítel, ale ten naštěstí hlavně v „dětském“ pokoji) dva. Stačilo. I já jsem si jednoho dne uvědomila, že se mi společné soužití tak, jak je „nastaveno“, zajídá a ač ne okamžitě, přece jenom se nadechla a ozvala a jasně a otevřeně řekla, co mi vadí a jak si to – v každém případě dočasně – představuji já. Světe, div se! Nikdo se neurazil, atmosféra se pročistila, pravidla se dohodla a opravdu a teprve teď nastavila a začala dodržovat. Doufám, že i Renáta se jednoho dne nadechne a udělá pořádek. Jakkoli to není příjemné, zejména v situaci, kdy i vlastní manžel dělá hluchého a slepého a svoji byť i jen náznakem vzpouzející se ženu „umravňuje“ zdviženým obočím a napomenutím:

„Nepruď!“

Protože Renáta už se cítí být přiražená ke zdi a v koutě. A pranic se jí to nelíbí. A nevyhovující stav může začít měnit jenom ten, komu nevyhovuje. Možná se jednoho dne nadechne i paní z vířivky. Anebo taky ne. Možná zatím není v koutě, anebo jí to nevadí…

Starat se o vlastní spokojenost, o to jde. Nikdo to za nás neudělá, stejně jako to my nemůžeme udělat za ty ostatní… Vánoce nevánoce.

....................................................

A na závěr ještě jeden kratinký příběh....

Starší manželský pár slavil zlatou svatbu. Při společné snídani si žena pomyslela: "Už padesát let beru na manžela ohledy a vždycky mu dávám křupavější vrchní díl housky. Dnes bych si tu pochoutku chtěla vychutnat sama." Rozřízla housku, vrchní díl namazala sobě, spodní podala manželovi. Ten byl proti jejímu očekávání velmi potěšen, políbil jí ruku a řekl: "Miláčku, udělala jsi mi velkou radost. Padesát let jsem nejedl spodní díl housky, který mám nejraději. Vždycky jsem si myslel, že bych ti ho měl nechat, když ti tak chutná...."

A komentář?

"Svůj cíl si nestanovujeme vždycky sami, někdy to přenecháváme druhým: "Řídím se vždycky tím, co chce můj muž." Jednáme podle toho, co považujeme za partnerovo přání a úmysl. Tím se zříkáme vlastní iniciativy a své potřeby zatlačujeme bezdůvodně do pozadí. Tato zdvořilost, zamlčování vlastních potřeb a přání, nevede pouze k nedorozuměním, ale také k jednostrannému rozdělení úloh, což ale bývá časem pociťováno jako zátěž a nesvoboda."

(N.Peseschkian: Kupec a papoušek)