Potencionální čtenáři (možná spíš čtenářky) se při prvním pohledu vyděsí natolik, že už ji neotevřou. Moje kamarádka si vzala koncem roku snad dvacet výtisků a rozdávala je svým přítelkyním a kolegyním jako vánoční dárky – jako žena prozíravá - s průvodním slovem, aby se názvu nezalekly, že autorka je živá a zdravá a kniha nad očekávání čtivá a místy i vtipná J. Minulý týden mi svěřila smutné tajemství: ani jedna z obdarovaných knížku nepřečetla. Neměly odvahu, chuť – a měly strach. Další kamarádka mi vyprávěla svoji čerstvou zkušenost:

„Jé, co to čteš?“ Otázka spolužačky o přestávce v jazykovce. A po zhlédnutí titulní stany:

„Brrrrr. To bych teda nečetla.“

A konec zájmu.

Zato manžel, který jí četl přes rameno doma:

„To je teda hustý! Co to je? Ne abys to někomu půjčila, jak to dočteš, čtu já.“

Hezký. Ale prodej váááááááááázne. Nebude to zřejmě - jak vidět z uvedeného shora – jenom přetlakem na pultech knihkupectví a ekonomickou krizí všude. A ejhle! Červík pochybností se vylíhl: Možná jsem měla zvolit nějaký poetičtější název. Možná ne až tak OTEVŘENĚ a tak natvrdo. Ona ta knížka koneckonců není ani tak o rakovině… O životě je.

Ale i v životě platí, že kdo se bojí, nesmí do lesa, ne?

Strach z rakoviny jsem očividně podcenila. (Teď mě napadá – a není to strach ze života? Copak rakovina není jeho součástí? Ach jo, jak moc tomu rozumím…) Nu, nemá smysl přemýšlet, co by kdyby. Čas ukáže.

Otevírají se další možnosti, připravuji nové besedy. Řada z nich bude právě nad knihou – a nebudou o rakovině, budou o životě, o lidech, o vztazích, o komunikaci. Protože o tom všem je i moje kniha. Budou to besedy plné příběhů, stejně jako je jich plná moje kniha. Jinak to ani nejde, protože naše životy nejsou nic jiného než příběhy, které vytváříme.

A pokud si někdo z mé knížky nebo besedy odnese chuť a odvahu tvořit svůj příběh vědomě, aktivně a radostně, bude to ten nejlepší dárek k prvním narozeninám.