Úvodní strana / Sloupky / Ráno sprostých slov

Ráno sprostých slov

"Je tu léto, horké léto, tak jak léto má být…“ zní mi v uších od časného rána parafráze známé písničky. Je osm nula nula a sedmadvacet ve stínu.

Snídáme pod lípou a manželovi neustále nalítává na rohlík s meruňkovou marmeládou vosa. Jako vrtulník.

„Krucifix, sviňa jedna,“ ohnal se po ní už aspoň po desáté můj, vulgarismy běžně neužívající a často neklející, muž. Asi to byla na vosu síla, odletěla se a už se nevrátila. Možná mě ta věta měla pohoršit, ale rozesmála mě. V klidu jsme dosnídali. Pak jsme se bez dalšího otálení zvedli a šli posbírat okurky, než na ně i na mě začne prát slunko.

Pár salátek jsem odnesla tetě Bětě. Seděli se strýcem Bořivojem ve stínu břízy. Strýc se držel za palec u nohy a klel:

„Pizda jedna!“

Zakopl o gumovou zavlažovací hadici. Teta ztuhla:

„Jak můžeš něco takovýho vypustit z pusy?!“

“A co jako?“ koukal nechápavě(?) strýc. „Co je na pizdě špatnýho? To je taková…, no, moje milá.“

Zachechtala jsem se:

„ Dobrý synonymum! Žes neřekl ‚moje milá‘, kdyžs do té hadice kopl!“

„Přestaň! Nikdys to neříkal, co tě to najednou popadlo?!“ pokračovala teď už přímo konsternovaná teta.

„Třeba se mu ulevilo, třeba ho ten palec míň bolí,“ zapletla jsem se, jak jinak, opět do diskuse. Nicméně faktem je, že i mě tento výraz z Bořkových úst překvapil.

„No to určitě! Abys ty zas nebyla při něm! Mně se to nelíbí, když tak mluví!“ zpražila mě pohledem.

Co je víc? Co má větší váhu? Že se to tetě nelíbí nebo že to strýci udělá dobře?

„Tys nikdy nic sprostýho neřekla?“

„Ne. Nesnáším to.“

„Hm. Ale možná by se ti taky ulevilo… Možná by ti bylo míň horko, kdybys s gustem řekla ‘Do prdele, to je zase vedro!‘“

„Nebo bys pak aspoň celý den míň vzdychala,“ přisadil si strýc.

„To těžko,“ odtušila teta a nečekaně pokračovala. „Já jsem jednou, když jsem přišla od holičky, řekla před Mirkem, že mi ta nána zpizdila účes.A on mi řekl, že tak sprostý slovo by ode mě nečekal. Ale to přece není sprostý! To znamená zkazit! To najdeš i ve slovníku!“

To bych tedy ráda věděla, ve kterém to teta našla.

„A co takhle třeba ‚zkurvit‘? To bys taky použila? Jakože ti zkurvila účes?“ provokovala jsem dál.

„ No dovol? Jak něco takovýho můžeš vůbec říct?!“ ohradila se teta zcela čekaně.

„No, vidíš, kurvu já bych nepoužil taky,“ pravil smířlivě strýc.

Asi to tetu uklidnilo, když jsem odcházela, diskuse pod břízou nabírala jiný směr:

„Víš ty, co nechápu? Jak teď v těch vedrech ty ženský chodí oblečený. Nejenom mladý a štíhlý, i tlustý a starý, skoro nic na sobě nemají, špeky jim lezou všude ven…“, rozvíjela další řeč teta.

A já cestou přemýšlela o tom, jak a co si kdo dovolíme a jaké to má důsledky… Strýc si občas zakleje, dá si pivo nebo dvě, špeky se mu možná líbí a nebo si jich nevšímá. a je v pohodě. Teta nekleje, nepije a nelezou jí špeky (jednak žádný nemá a jednak chodí slušně oblečená), ale pořád, no, možná ne pořád, ale určitě hodně často, je v nepohodě. A je jí horko a potí se. Posuzování, odsuzování, hodnocení… Dobře – špatně. Líbí – nelíbí. Krásné – ošklivé. Vhodné – nevhodné. Každý máme svá měřítka, své názory. Proč je vnucovat druhým?

Don Miguel Ruíz napsal ve své knize „Hlas poznání“:

„Všichni lidé jsou vypravěči a každý má své jedinečné hledisko. Když tohle chápeme, nemáme potřebu vnucovat svůj příběh druhým a nemusíme obhajovat to, čemu věříme. Vidíme všechny lidi jako umělce, kteří mají právo tvořit svá vlastní umělecká díla.“