Úvodní strana / Sloupky / Sestřenice

Sestřenice

Byla jsem na návštěvě. Vlastně jsem se svezla s tetou Bětou, jelikož jsem ji na návštěvu vezla. Z okna ve třetím patře nám „teta“ Líza hodila klíč od domovních dveří, nahoře nás čekala v otevřených dveřích bytu – bohatší o pár let, kilogramů, berlí, vrásek a bílých vlasů, za tu dobu, co jsem ji neviděla.

 

„To jsem ráda, Bětuško, že ses na mě přijela podívat, tak dlouho jsme se neviděly…“, začala Líza plakat, ještě než jsme před prahem zuly boty. „Mám takovou radost, žes přijela, že se na mě nezlobíš, odpusť mi prosím tě, co jsem ti tehdy řekla, moc mě to mrzí…“

No teda! Nemluvily spolu, holky, snad dvacet let...

„Ále, pusť to z hlavy,“ mávla velkoryse rukou teta Běta. „Člověk nadělá v životě blbostí…“

„A jak to letí, že, už jsme starý báby… Copak ty, Bětuško, ty jsi ještě čiperka, jak jsi ty schody vyběhla!“

„Vyběhla? Co tě nemá! Já si uvědomit, že jsou to k tobě tři patra, snad bych ani nepřijela,“ vtipkovala teta Běta.

Holky se uvelebily na sedačce v obýváku a Líza mě poprosila, abych udělala v kuchyni pro všechny kafíčko a nakrájela bábovku. Jejich hlasy ke mně dál doléhaly…

„To víš, je kupovaná, já už nepeču. Ani nevařím, dcera mi objednala obědy, vozí mi je už i v sobotu a v neděli. Aby mi nemusela moc nakupovat. A taky ruce se mi třepou, hrnek bych rozbít mohla, a jsem celá popletená, co kdybych nezavřela plyn? Jsou dobrý, obědy, ale je toho moc, nesním to…“ rozvíjela Líza.

„A co celý dny děláš, když si ani neuvaříš?“

„Je mi to dlouhý, to jo, nikam sama nemůžu už pár let, ale to víš, než vstanu a uvařím si čaj a vezmu prášky a pak už přivezou oběd, něco sním, odpoledne za mnou někdy chodí jedna paní, díváme se spolu na televizi, na povídání moc není… Někdy zaskočí dcera nebo vnučka, nemají moc času, a co si taky budou se starou bábou povídat… Je mi pořád smutno, už to budou tři roky, co Míla odešel… Číst nemůžu, nesoustředím se, všechno mi ho pořád připomíná, hned pláču… Nic mě nebaví. Dcera se zlobí, říká, ať nepláču, ať si vezmu prášek na uklidnění… Byl to hodný člověk, no, taky to s ním nebylo vždycky jednoduchý, ale ruku na mě nikdy nevztáhl…. A otékají mně nohy, podívej se na ty kolena, jako štoudve, a záda mě taky bolí a krční páteř, no jen se podívej, jak nemůžu otočit pořádně hlavu… a taky na spaní musím brát prášky a tlak mám vysoký a cukr mi zase stoupl a tady, podívej, takový výrůstky se mi tu udělaly…“

„Každý máme něco, Lízo. Co taky chceš v našem věku? Bohudík ještě dýcháme. Moje babička ovdověla v šedesáti a žila ještě pětatřicet let. A do posledních dnů se o sebe starala sama. Ohnutá, o holi, slepice chovala ještě v devadesáti, králíky o dva roky dýl, na trávu jim chodila, jetelinu sama sekla…Pamatuju, když jí bylo asi pětasedmdesát, zkřivil se jí ukazováček na ruce, otekl a bolel. Artróza či co. Vezla jsem ji do nemocnice. Prst jí dali na dlahu. Cestou domu se mě ptala: A co s tím teď, Bětko? No, nic, necháte to v klidu, jak říkali, a pak na kontrolu, odpověděla jsem jí. Doma opět: A co teď s tím mám dělat? Vždyť vám říkám, stařenko, nic, máte to mít v klidu. Zadívala se na ovázaný prst a prohlásila: Tak to je teda na hovno. Obvaz i dlahu sundala, zahodila a šla dát praseti. Prst ještě chvíli bolel, ohnutý už zůstal, otok ale zmizel a stařenka byla spokojená. Často na ni vzpomínám a její přístup k životu jí závidím…“

„No tak si ještě nabídni kousek, a cukr do kafíčka taky… No ale Bětuško, že jste ale zbudovali pěkný domeček a dětem pomohli…Jistě máš radost z vnoučátek…. Podívej, tady mám Mílovu fotku,“ nedala se Líza odlákat, naopak, využila prvního tetina delšího nadechnutí a výhybku přehodila pěkně natvrdo zpět a slzy se už zase kutálely.

Šla jsem se projít na čerstvý vzduch a po hodině se pro tetu Bětu vrátila. Na první pohled bylo jasné, že stav je setrvalý. Líza utrápená a Běta vyčerpaná.

„Tak zas přijeď, Bětuško, je mně smutno, a odpusť mi to všechno a Bořkovi to vyřiď taky, ať mi odpustí i on… A přijeď.“

V autě teta Běta dlouho mlčela.

„Chápeš to? Ona celý dny nic nedělá…. To musí být hrozný. Houby dopletená, myslí jí to stejně jako za mlada. Bohužel. Asi jí to tak vyhovuje… i když to nechápu… Já ti nevím… není lepší třeba občas i ten hrnek rozbít než sedět se založenýma rukama a truchlit? Chudinka… anebo že by ne?“

K životnímu optimismu a vyrovnanosti své babičky má teta Běta sice daleko, ale díky Bohu přece jenom blíž než sestřenice Líza.