A najednou – na obzoru svatba. A v neděli první návštěva syna i s přítelkyní.

„Tak co? Jaká je? Jak se ti líbila?“ zasypaly ji kolegyně v pondělí ráno otázkami.

„Docela jo. No, je dost velká, k Honzíkovi jsem si představovala nějakou menší… A ten svetr, co měla na sobě, ten bych si teda neoblíkla… A říkala Brý den … Ale to jsou blbosti, fakt. K Honzíkovi se chovala moc pěkně a on jenom září. A já si už dávno slíbila, že nebudu jako moje tchýně. Když jsme se s Honzou brali, dělala scény, že jí beru jedinýho syna… Já s ní žít nebudu, a jestli bude spokojený můj syn, co víc si přát? Prostě ji přijmeme do naší rodiny a budeme ji mít rádi.“

Na Lucku řeč nezvyklé délky a šířky. A zřejmě i hloubky, soudě podle zamyšlených obličejů kolem.

„Ty se máš, že to tak bereš. Mít syna je možná jednodušší. Já pořád tu moji holku řeším. Že se blbě vdala, jestli dobře vychovává děti, že by měla mít jinou barvu vlasů, jít už do práce, taky proč nosí pořád ty nemožný vytahaný trika, hubená je až hrůza,… Kdy přijde, tak se pohádáme. Já si nemůžu pomoct. A víte, co je nejhorší? Že mám pocit, že jsem ji nevychovala dobře. Že jsem nebyla dobrá matka. Že mi to vyčítá. Sama si vyčítám spoustu věcí. Že jsem se jí měla víc věnovat, že jsem jí nedala, co jsem jí dát měla. Tuhle mi řekla, že už je to stejně jedno, že teď už nic nezměním, …“

Rozezvučel se sbor:

„Ale já jsem na tom stejně!“

„Kdybych to tak mohla vrátit zpátky…“

„Tolik věcí bylo tehdy pro mě důležitějších než děti…“

„Nafackovala bych si, když si na to vzpomenu!“

„Dnes bych všechno dělala jinak…“

„Ty zatracený vzorce chování, že jo, ty jsme jim předaly i s chlupama…“

„Teď jen bezmocně koukám, jak dělá stejný chyby jako já.“

Dcera nebo syn, důležitý je náš postoj. Co se stalo, nemůže se odestát. Změnit minulost nedokážeme. Užírat se výčitkami, to nemá smysl. Všechno, co jsme dělaly, jsme dělaly s přesvědčením, že tak je to správně. Že tak se to dělá nebo dělat má. Tak jsme se to naučily od svých matek (i otců) a stejně jako ony nám, i my jsme předaly svým dcerám (i synům) kromě těch z dnešního pohledu „špatných“ věcí i mnoho dobrého, prospěšného. Teď už je na nich, aby se se svým „dobrým i špatným“ dědictvím vypořádaly, stejně jako jsme se vypořádaly nebo ještě pořádáme i my. A nepochybujte, že to zvládnou. Možná jinak, než bychom si představovaly, než bychom si přály, ale je to jejich život. Daly jsme jim, stejně jako naši rodiče nám, co jsme za daných okolností, v dané situaci, s danými zkušenostmi a znalostmi dát mohly. K tomu, co jsme převzaly od svých rodičů, jsme ve věku, kdy jsme své děti vychovávaly, mohly přidat jen málo. Moc jsme se toho totiž zatím jinde a jinak naučit nestihly. V této oblasti, na rozdíl od vědy a techniky, nejde život dopředu mílovými kroky, tady nová generace přesáhne tu předchozí jen o malý kousíček. Dnešní generace mladých rodičů už naštěstí má možnosti, jak ten kousíček zvětšit.

Byly jsme ty nejlepší matky, jaké jsme mohly být. Teď už jen s láskou, důvěrou a porozuměním sledujme, jak naše dcery i synové spolu se svými partnery kráčí svým tempem po svých cestách. Žijme svůj život a je nechme žít ten jejich. Bez výčitek i výčitek svědomí.

Tím pro ně uděláme mnohem víc než kritikou a nevyžádanými radami.