Úvodní strana / Sloupky / Svět je krásný

Svět je krásný

Absolvovala jsem pravidelnou kontrolu a vyšetření v nemocnici.

Výsledek – stav místy lepší, místy setrvalý, žádný nový patologický objev, jen jedna stará uzlina na PETu poněkud víc svítila. Ani ryba, ani rak. Tedy – chválabohu, že už ne „rak“, ale tyhle „podivné nálezy“ ve mně prostě nedokážou vyvolat radost. Bůhvíproč. Ale já to vím taky – už bych si moc a moc přála, aby výsledek byl jednoznačný. Co jednoznačný, to je málo, chtěla bych, aby po někdejších metastázách nebylo vidu ani slechu, okousané obratle aby dorostly a podezřelé uzliny přestaly znepokojovat a zmizely. Jsem netrpělivá a mám své představy. Prostě chtěla bych, použiji-li oblíbeného příměru, aby láhev byla vrchovatá. A ona zatím? Poloprázdná? Poloplná? Rozhodla jsem se, že poloplná a uklidnila se. Taky pokrok.
Večer mi volala jedna z čtenářek a celá utrápená mi povídala o své sestře, mladé ženě, které už nedávají naději… A pak mi volala bývalá kolegyně smutnou zprávu – zemřela další bývalá kolegyně, velmi rychle, během několika málo měsíců, i ona byla mladší než já … Asi jsem to potřebovala slyšet. Abych se pořádně vzpamatovala. Ano, vzpamatovala jsem se. Žiju. Jsem vděčná, že je to jak to je, což ovšem neznamená, že si ustýlám na vavřínech.
Na všechno se můžeme dívat mnoha způsoby. Před pár dny jsem ve městě potkala známou. Zasmušilou a zachumlanou. Taky pořádně fučelo.
„Ahoj! Jak se máš?“
„Ále, nestojí to za nic, zas jsem nějaká nachcípaná a pořád unavená…“
„Jo? A že teda neležíš?“
„Ále, musím k mladým. Ještě se na ně honem podívat, letíme v sobotu na dovolenou.“
„???“
„Ále, zase na Kanáry.“
„To je prima, ne? Tam si odpočineš.“
„Ále, ještě musím balit, to mně zas zabere celý den. A ta cesta na letiště…“
Do háje! Že nesedí doma.
„No ale pak si to užiješ.“
„Já ti nevím…Jen aby vyšlo počasí.“
„A proč by nemělo?“
„No, zatím vždycky vyšlo, ale co kdyby…“
„Hm, tak ať všechno vyjde. A mějte se hezky.“
„Myslíš? No já nevím…“
Já taky ne. Nevím, jestli ta paní je schopna radosti. Jestli si umí svůj život užít. A stejně tak nevím, jestli takových lidí není náhodou víc, než je zdrávo. Svět je takový, jaký ho vidíme, jaký „si ho myslíme“. Když ho vidíme smutný, neradostný, tak takový je. Když krásný, je krásný. Tak, jak jsme se to od raného dětství učili a naučili. Je asi těžké umět se radovat, když vyrůstáte s lidmi, kteří si neustále na něco stěžují. V zimě je zima a plno sněhu, to je hrozný, v létě zas bude moc horko a komáři, taky hrozný, když prší, je mokro a to je hrozný, když je sucho, tak taky.
Žijeme ve společnosti prostoupené křesťanskou kulturou. „Stane se vám podle vaší víry“, to pravil už Ježíš, pokud se nemýlím. Že bychom na to zapomněli? Že bychom chtěli žít v neradostném světě? Že bychom chtěli, aby náš život byl těžký? Nebo to jinak neumíme? Nebo nás to snad pořád ještě baví? Možná netušíme, že to jde jinak. Jde. Netvrdím, že je to snadné. Zvyk je železná košile. Ale jde to. Změnit své myšlenky, svá přesvědčení. A tím i svůj život.
Uvědomujete si, jako máte moc? Jestli si ovšem myslíte, že je to blbost, tak to blbost je. Protože svět je to, co si o něm myslíte.

Komentáře

Pro přidání komentáře se přihlaste nebo zaregistrujte.