„Moniko, je delfín větší než člověk?“

„Je.“

„A ten medvěd, babi?“

„Tenhle ne, ale jiní medvědi větší jsou – medvěd brtník, grizzly, taky lední medvěd,“ zvedla jsem hlavu od svých stránek.

Debata mezi křesly plynula poklidně dál, neposlouchala jsem, dokud mě nevytrhla další přímá otázka:

„Moniko, čeho ty se bojíš?“

Ha. Už několik týdnů mám pocit, že mé strachy mě opouštějí… Zůstala snad jediná obava – aby se nevrátily, abych se zase nezačala bát.

„Strachu,“ odpověděla jsem popravdě. Ale s pocitem, že na to se mě nikdo neptal, jsem dodala:

„No, ale kdyby tady stál rozzuřený medvěd, tak to bych se taky bála.“

„Tak jseš taky srágora,“ uzavřela diskusi Johanka.

„Proč?“ vstoupila do dveří dcera. „Já bych se bála taky. Nebo kdybych šla v noci po městě a potkala nějakýho zlýho člověka.“

„No to já taky,“ přidaly se obě děti.

„A jednou jsem se strašně bála, když na mě skočil vlčák. Naštěstí měl košík. Člověk musí být opatrný. Neriskovat zbytečně. A třeba nehladit cizí psy, není každý takový hodný jako náš Garp.“

Tomu říkám maximálně zužitkovaná situace. Je to ale v takových situacích vůbec strach? To, co nás přiměje k opatrnosti případně rychlé reakci, zmobilizuje naše smysly, to, co nám v případě hrozícího nebezpečí pomůže vyváznout. Nevím. Pokud to strach je, nazvala bych ho „strachem akutním“. Něco jako „akutní medicína“ – užitečná a život zachraňující v případech nehod, úrazů a jiných náhlých příhod.

Ale je ještě jiný strach. Strach, který by klidně snesl název „chronický“. Strach, se kterým většina lidí žije po většinu svého života. Strach, kterému se dnes často říká stres, líp to zní. Strach svazující, paralyzující, omezující, vyčerpávající, zneklidňující, ubíjející, prostě škodlivý a škodící. Strach, že něco nezvládnu, třeba že nedodržím termín, že neobstojím, že se mi budou druzí smát, že se mnou nebudou souhlasit, že nebudu dost dobrá (dcera, matka, manželka, nadřízená či podřízená), že neudělám maturitu nebo řidičák, že mě přestane milovat, že mě opustí, že se ztrapním, že nezaparkuju, že mě vyhodí ze zaměstnání, že zaměstnání nenajdu, že se neuzdravím, nevdám, nedonosím… Můžete klidně pokračovat, výčet bude pravděpodobně sáhodlouhý – až ke strachu ze smrti. Přičemž všechny ty předchozí strachy byly strachy ze života. O těch Johanka ani Adámek zatím – naštěstí – nic nevědí. A moc bych jim přála, aby se jimi nikdy nedali zotročit. Protože vymanit se jim – když už jim jednou uvěříme, osvobodit se, není jednoduché ani snadné. Ale taky ne nemožné.

Protože jak řekl kdysi H. Ford:

„Ať už věříte nebo nevěříte, že něco dokážete, vždycky budete mít pravdu.“