Rodina, hm. Obecně to asi nemyslela. Jsou taky rodiny, bez kterých je líp, i když to ona ještě neví. Johančina rodina k nim bohudík nepatří. Čím to asi je? Odpověď je nabíledni. Johanka je od svého narození, co od narození, troufám si říct od svého početí, milovaná. Milovaná způsobem, který jí umožňuje lásku, v níž žije, si uvědomovat. Co uvědomovat, přímo si ji užívat, vychutnávat, koupat se v ní. Je respektovaná, uznávaná, oceňovaná. Nikdo ji neznevažuje, neshazuje, nekritizuje, neodsuzuje, neodstrkuje, nemanipuluje s ní, citově ji nevydírá. Nezná příkazy typu: „Běž do svého pokoje a vrať se, až budeš hodná!“ ani prosté „Buď hodná!“ Johanka totiž hodná lásky je, i když zlobí. A ví to. Což neznamená, že by se jí všechno tolerovalo. Hranice nastaveny jsou, i když, pravda, taky někdy ujedou. Na tu či onu stranu. Jsme lidé. Na dokonalost už, prosím, konečně napomeňme. Bez hranic a pravidel to ale pořádně nefunguje. Ani děti bez nich nejsou spokojené. Jde o to, jaké jsou a kde jsou. Ty hranice, myslím. A taky jak se s nimi zachází. V rodině mé dcery zřejmě dobře. Johance nechybí sebevědomí, sebedůvěra ani sebejistota

Včera jsem sledovala kousek televizní show Jana Krause. Jeho druhým hostem byla paní PhDr. Jiřina Prekopová, jako vždy vzdor svému vysokému věku vitální, pohotová, vtipná, bezprostřední, sebejistá a sebevědomá. A mluvila i o své metodě pevného objetí a v té souvislosti o bezpodmínečné lásce. O způsobu lásky, který většinou neumíme. Obvyklé způsoby lásky jsou poněkud podivné, pokroucené a především podmíněné. Nechováš se podle mých představ? Zmiz mi z očí! Udělal nebo řekl jsi něco v rozporu s mým očekáváním? Zklamal jsi mě, už tě nemám tak moc rád. Když budeš zlobit (což v mnoha případech je volání po pozornosti, v pravdě po lásce, po jejím projevu), nebudu tě mít ráda.

Po lásce bez podmínek toužíme všichni. A současně ji „neumíme“, podmiňujeme. Je to dřina naučit se láskyplnému chování, myšlení, cítění. Vůči druhým i vůči sobě. Mít opravdu ráda sebe – bez ohledu na to jak vypadám, co a jak dělám a co a jak jsem kdy udělala, bez ohledu na to, co si o mě myslí či říkají druzí. Přijímat se taková jaká jsem. S tím „dobrým“ i „špatným“, co na sobě vidím. A teprve potom se mi podaří přijímat i ty druhé, takové, jací jsou.

S radostí pozoruji, kolik mladých rodičů své děti vychovává podobně jako moje dcery. A přeji všem dětem, aby rodina, ve které vyrůstají, pro ně byla synonymem lásky.