Nejde jenom o mír. Rodina těžko bude vyznávat hodnoty, které nevyznávají její členové. A společnost se těžko bude vyznačovat rysy odlišnými od těch, které charakterizují většinu rodin a tím i jednotlivců.

Anežka si dlouze stěžovala na svého muže. Je nekomunikativní, bezohledný, necitlivý, arogantní, sarkastický, vztahovačný, pedantický, … Není to s ním ani lehké, ani příjemné, ale už si zvykla, neposlouchá ho, žije si po svém, co jí taky zbývá. Pak mluvila o svých obavách o dospívající dceru Adélku. Zdá se jí být sobecká a povrchní a lehkovážná a … A má o ni strach. Chystá se odjet (ta dcera) do Ameriky a neztratit se tam, což v jejím (Adélčině) chápání a podání znamená najít si rychle pořádného „pracháče“ a vdát se.

„Kam jen na takové názory chodí? Jak jen to může dopadnout?“ kroutí hlavou Anežka. Její krásná, chytrá a nadaná holčička!

Anežčin pokus o vážnou rozmluvu na téma partnerských vztahů Adélka uťala hned v zárodku:

„Prosím tě. Co ty mi budeš povídat? Můžeš mi vůbec vysvětlit, proč s ním pořád ještě jsi?“

A trhla bradou směrem k zavřeným dveřím otcovy pracovny.

„A z čeho bychom asi tak žily, nevíš? Z čeho by sis kupovala značkové oblečení, jezdila na hory? Snad ne z mého učitelského platu?“

Výstižná odpověď nejen na dceřinu otázku, ale i na Anežčino kroucení hlavou. Nejde o to, jaké výchovné řeči vedeme. Jde o to, jak žijeme. Holčička není jen krásná, chytrá a nadaná, ale taky všímavá a učenlivá.

„Já nevím, proč je naše rodina taková… Taková divná. Ne jako normální rodiny…“, ukončila Anežka svůj monolog.

Nevím, co si pod pojmem „normální rodina“ Anežka představuje. Možná rodinu, v níž panuje upřímnost, otevřenost a láska, stručně řečeno. Bylo by prima, kdyby takové rodiny byly normální. Kdyby byly normou.