Ale slíbila jsem dceři pohlídat dceru. Nejradši bych zůstala pod peřinou, ale potřebuje to. A mně vlastně dohromady nic není a s Johankou jsem ráda. Jedu. Večer vedu „Hovory žen“ na Anenské, domů přijedu skoro v devět. Krk už bolí převelice, s obtížemi polykám. A začíná mě třepat zima. Co to zase má znamenat? Že jsem měla zůstat doma a vykašlat se na hlídání? Možná. Taky. Určitě. Ale hlavou mi proběhne i pocit z pátku, kdy jsem nebyla schopna kamarádce říct, že na večírek nepůjdu. Blesklo mi hlavou, že pokud to neudělám zadělám si na pořádné „nachlazení“. Vyrobím si omluvenku. Už je to tady. Zánět (konflikt) v krku, centru komunikace. Ještě pro jistotu zpytuji své pocity. Přestavím si, že tam jdu – ne, vážně nechci. A bude to tam studený. Beru do ruky telefon.
„Ahoj, hlásím, že mě bolí v krku a třepe zima.“
Zasměje se. Stejná vlnová délka. Ovoce našich nekonečných hovorů. Přesto to ještě zkusí.
„Ale do pátku je daleko, to můžeš být dobrá.“
„Jo, za předpokladu, že ti teď oznámím, že nikam nejdu, protože se mi fakt nechce.“
„Ach jo. Ale já tam řeknu, že jsi nemocná, nejsu zvědavá na ty řeči kolem.“
„S tím si nalož, jak chceš. Já s tím problém nemám.“
Zima mě už netřepe, ulevilo se mi, ale krk se drží. Uvidíme do rána. Taky by to mohlo být ještě něco dalšího.
„Ty jo, ono to vlastně vůbec není špatný! Ty tam nebudeš, Olina má oteklou pusu, to budu nejkrásnější!“
Tak tomuhle se říká transmutace.