Úvodní strana / Sloupky / Ty a já jsme jedno

Ty a já jsme jedno

„Ty a já jsme jedno. Nemohu tě zranit, aniž bych nezranil i sebe,“ řekl Mahátma Gándhí.

A mě jeho výrok nutí k přemýšlení. Rozpadlo se kolem mne v posledních týdnech několik vztahů. Shodou okolností znám právě ty, kteří zůstali opuštěni. Zůstali sami, plní bolesti, smutku, nešťastní, zoufalí, zranění, zrazení, ublížení, podvedení, zklamaní, zaskočení, nechápající.

Ti, co odešli, odešli z různých důvodů. Jedno však měli pravděpodobně společné: necítili se ve stávajícím vztahu šťastni, spokojeni, naplněni, svobodní,… Někteří odešli možná k novým partnerům, někteří jsou možná zatím také sami – jenže z vlastního rozhodnutí a to je jistě rozdíl. Nicméně si dovedu představit, že jak u jedněch tak u druhých bylo rozhodování rovněž bolestivé…

Trošku ten Gándhího výrok upravím: Ty a já jsme jedno. Nemohu zranit sebe, aniž bych nezranil i tebe. Tedy pokud zraňuji sebe, zraňuji i tebe. Nevím, jak se ti, co odešli, ve svých vztazích cítili, co jim chybělo, čím trpěli, zda se mohli svobodně nadechnout… Možná byl právě rozchod jejich prvním svobodným nadechnutím po dlouhé době. Zranili jím své partnery, zdá se. Zranili tím i sebe? Možná, nevím. Možná ale, že by si (a tím i svým partnerům) mnohem víc ublížili a ubližovali, kdyby ve vztazích zůstali…

A teď to vypadá, že ti opuštění neměli na výběr – zranění by neušli tak jako tak. Opravte mě, mýlím-li se. A tak se nabízí otázka, koho ti, co odešli, svým odchodem vlastně zranili? Pokud ne sami sebe, jak mohli zranit ty druhé? Zranili jím své partnery, zdá se, napsala jsem. Zdá se. Možná se ti opuštění jenom cítí být zraněnými. Možná je nezranili ti, co odešli. Možná jejich zranění a bolest, o jejíž opravdovosti ani hloubce ani v nejmenším nepochybuji, pramení z nesplněných očekávání, nenaplněných představ, ze zklamání. Možná všechna naše bolest pramení právě odtud. Někde jsem četla (a opsala si) věty:

Pocit bolesti je aktem zapomnětlivosti. Zapomněl jsi, čím jsi, zapomněl jsi, čím je ten druhý a zapomněl jsi, co tu děláte. Ponořil ses do falešné představy. Prožíváš příběh, který sis vymyslil, jako režisér, který usnul, a teď se mu zdá, že prožívá vlastní scénář.

Možná tu (bolestivou) situaci potřebujeme. Možná právě proto, abychom se rozpomněli, že jsme jedno. Možná jsou takové situace, ať už vyvolané čímkoli, pro nás darem… A možná naším výtvorem… A možná ani nemusíme vědět, proč… Možná stačí tu situaci přijmout… Být…