„Často se o tom s kolegy bavíme… Někdo se hned s prvním vstupem do třídy začne chovat jako Igor Hnízdo v „Obecné škole“. Jenže práskat rákoskou, to mi není vlastní, radši vycházím vstříc… studentům… i tak vůbec… V některých třídách to funguje, ale v jiných ne. Tam si připadám bezmocná. Zneužívají toho. Tak nevím – opravdu od prvního momentu po nich šlapat, aby nezačali šlapat po hlavě oni mně?“

Babo raď. To už sice neřekla, ale bylo to tam. Před katedrou jsem nikdy nestála. Ale léta jsem pracovala v manažerské funkci, měla podřízené. A mám své vlastní děti. A taky jsem občas působila jako lektorka, to vlastně před třídou bylo, byť byla plná dospělých… On to zas až tak velký rozdíl nebude. To koneckonců potvrdila Táňa hned další větou.

„To samé mi tuhle říkal manžel. Vybudoval malou firmu. Taky svým zaměstnancům vycházel vstříc. A vymstilo se mu to…“

Vycházet vstříc. Co to vlastně je? Není to často synonymum k ustupovat, uhýbat konfliktům? Hlavně ať je doma, ve škole, na pracovišti klid? Hlavně, ať si nikoho neznepřátelím, nenaštvu? Tak tohle se fakt vymstí.

Kde jsou ty správné hranice? Ta otázka taky padla. Lokalizovat je nedovedu. Najít je nejde, nejsou, dokud si je nenastavíme. A nastavit si je musí (může) každý sám. Anebo ještě lépe – ve spolupráci s druhou stranou, k té totiž dochází tak jako tak, i když to tak nevypadá :-). Táňa se chytila do kličky, ve které se více či méně nacházíme všichni. Ta klička se jmenuje očekávání. Byla hodná a očekávala, že její studenti budou taky. Někteří byli, někteří ne. Tedy ne podle jejích představ. Takže následuje zklamání. A často sebelítost, taky třeba vztek, znechucení. Nic, co by podporovalo zdravé vztahy – připomeňme si jejich znaky: 1. rovnocennost (vzájemný respekt), 2. otevřenost, 3. pravdivost (upřímnost). V podstatě (a troufám si říct většinově) vycházíme ve svých životech ze dvou základních modelů (jiné jsme se nenaučili a ni neměli kde) – buď kdo z koho, tedy boj (nechat „šlapat“ po sobě nebo „šlapat“ po druhých) anebo ústup (podbízení se, uhýbání konfliktu), vyklízení pozic, jejichž získání zpět je nepochybně těžší než jejich udržení, to vše za současného očekávání vděku či stejného chování. Nelze se nezklamat.

Mám kamarádku, dnes už důchodkyni (stále pracující), rovněž středoškolskou profesorku. Známe se od prvního ročníku střední školy. Vždycky chtěla učit a učí dodnes. Není to pro ni práce ani zaměstnání, je to povolání v tom pravém slova smyslu. Pokud měla ve škole problémy, tak občas s kolegyněmi, nikdy jsem ji ale neslyšela stěžovat si na studenty. Učila a učí s láskou, se zájmem – k a o své studenty i předmět své aprobace. Nejenom učí, své žáky má ráda. Prostě a jednoduše ráda. Ráda je učí, ráda mezi nimi pobývá, ráda s nimi mluví. A oni ji oplácejí stejným. Chodí si k ní pro radu i v osobních záležitostech, píší jí pozdravy z cest i přání k vánocům, zvou ji na své srazy, navštěvují ji i po létech. A nebude to v létech praxe a zkušeností (mimochodem na rozdíl od mnoha profesních kolegů a kolegyň není vyhořená ani unavená, naopak říká, že ji bytí mezi mladými lidmi nabíjí). Byla taková od svých učitelských počátků. Jinak by jí nedošla mezi mnoha gratulacemi k nedávným narozeninám i tato:

„A já také dodatečně všechno nejlepší jedné z profesorek mému srdci nejdražších… stopa jazyka latinského je již dávno pryč, avšak stopa Vašeho pedagogického i osobního přístupu ve mně bude navždy :) takže s úctou srdečné díky! :)“

Napsal ji Martin H., jeden z prvních Jiřininých studentů…