Nevím, proč mu to neřekla. Možná to v tu chvíli nevěděla. Možná ani netušila. Až pohár přetekl. A nejspíš se s ním nerozešla jenom kvůli otrhaným teplákům. Konečně - sám po chvíli zamyšleně pravil:

„Ale ono asi nešlo o ty tepláky… Asi že jsem ji nerespektoval…“

Před rokem, když jsem se ho ptala, jestli jí nevadí, jak chodí někdy oblečený, koukal na mě udiveně. Před rokem pro něho bylo důležité, aby respektovala ona jeho. A měl za to, že respektuje – i s tepláky. Možná jenom mlčela. A možná ne, možná jenom on neslyšel. Před pár týdny jsem se ho ptala, jestli jí nevadí, kolik času tráví v zaměstnání. Koukal udiveně a pravil, že ne, že nevadí. Možná jenom mlčela. A možná ne, možná jenom on neslyšel.

A vzpomněla jsem si na jiného kamaráda – kdysi dávno ho opustila jeho první žena. Nechápal. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Podle něho. Zoufale se ptal: „PROČ??? Kdyby aspoň něco řekla… Kdyby mi dala šanci…“

„A co jsem celý poslední dva roky asi dělala?“opáčila na moji otázku, proč mu tedy neřekla, co jí vadí (a nebyly to tepláky, byl to nedostatek pozornosti, času, který spolu trávili,…).

Taky neslyšel. I když připouštím, že možná nemluvila dost hlasitě. Nebo srozumitelně. Nebo jasně. Ale vážně: Co jsou řeči ženy uším muže? Šuměním větru či mořských vln? Nejspíš. Neberou nás vážně. A bereme se vážně my? Nebo jen lehkovážně mávneme v duchu rukou, pokrčíme rameny, uroníme slzu a čas plyne a věci, co nás štvou, nás štvou pořád dál. Až přeteče pohár.

Jednou jsem četla příběh ženy, jejíž muž trávil svůj čas v hospodě a domů se vracel pozdě a opilý. Ona nejdřív mlčela, doufala, pak prosila, plakala, začala vyčítat, pak vyhrožovat rozvodem,… Nic. Neslyšel. Dál chodil do hospody a ona dál plakala, ale návrh na rozvod nepodala. Měli děti – na rozdíl od těch dvou shora. Až jednoho dne se postavila za dveře s válečkem na nudle v ruce. A když otevřel, vzala ho po hlavě. A ejhle! Ne že by se mu rovnou rozsvítilo, ale všiml si, že se něco děje. A začal slyšet. A jsou spolu dodnes.

Možná bychom měly vzít čas od času váleček do ruky všechny. Aby viděli, že to myslíme vážně. Myslíme-li to tedy vážně. A dát jim – i sobě - šanci. Ale zavčas, protože až přeteče pohár…