hmmm, velmi zajímavé…

na tvoji otázku: Proč dělat věci, které mi nepřinášejí radost?
mně automaticky naskočila MOJE odpověď: Protože ve svém životě nemám dost věcí, které mi radost přinášejí…

a udělat s tím něco, to je taky na svedení „duchovní bitvy“! :o)

A mně napadla otázka další:
„Proč ve svém životě nemáme dost věcí, které nám radost přinášejí?“
Možná je to naopak, možná se nám tam nevejdou, napadla mně i odpověď.
Množné číslo proto, že si troufám tvrdit, že to tak nemá jenom Vilma (potažmo já – ještě, někdy :-().
Jako kdyby ty radost nepřinášející věci se v našich životech objevovaly a uhnízďovaly nezávisle na nás. A my je do svých životů trpně pouštěli a nechávali je tam žít a růst a množit se… Před pár lety, není tomu zas až tak dlouho, jsem se na sebe naštvala: tak takhle už ne, stačilo, já se z toho chci přece opravdu vymotat! A při sezení u JB jsem řekla:
„Já se chci UZDRAVIT. Tím myslím OPRAVDU. Ne že budu polykat do konce svýho života nějaký sajrajty a držet tím rakovinu na uzdě.“
„A co pro to můžeme udělat?“
„To kdybych věděla!“
„A kdo to má vědět?“
No, kdo asi? Proč k tobě, do prdele, chodím??? Můj zuřivý pohled sjel po jeho klidu jak po skle a mně nezbylo, než se zamyslet.
„Jediný, co mě napadá, je, že „rakovina“ zabírá v mém životě příliš mnoho místa, věnuji jí příliš času, myšlenek… No… a že jestli jí nějaké místo chci vzít, a to chci a to všechno, musím ho něčím zaplnit, aby neměla šanci tam zase vlízt…“
„?“
„…něčím, co mně baví… něčím, co mi dělá radost… co mi dává smysl…“
Tehdy z toho vznikla pozdější účast na psychoterapeutickém výcviku, který pro mne byl mimo jiné velmi velmi velmi vydatnou psychohygienou. To, co mi dělá radost, co mě těší, jinými slovy – to, co chci, jsem tou dobou hledala už dlouho. Stejně tak dlouho jsem se učila odpočívat, říkat „ne“ a taky „ano“, nevnucovat svoji pomoc, nenakládat si na svá zády cizí starosti, naopak o pomoc požádat… Přestávala jsem postupně používat slova „musím“ a „měla bych“. Učila jsem se „dovolit si“.
Jakkoli se to může zdát úsměvným až směšným, pro mnoho lidí je velmi obtížné dovolit radosti vstoupit do jejich životů. Z mnoha důvodů:
• Třeba tolik věcí „musí“ a „měli by“, že nezbývá místo ani čas pro „mohou“.
• Třeba jsou přesvědčeni, že život je těžký a neradostný, že to tak je a má být. A možná je ani nikdy nenapadne, že by to mohlo být jinak. Anebo napadne, ale tak kacířskou myšlenku okamžitě zavrhnou. Doslova okamžitě, je to taková rychlost, jako kdyby je ani nic tak převratného (a „hříšného“) vůbec nenapadlo.
• Možná se domnívají, že si nic pěkného a radostného nezaslouží.
• A taky ze strachu, co by tomu řekli druzí a co by to s jejich životem udělalo.
• Ze strachu z výčitek rodičů, dětí, učitelů, sousedů i svého svědomí.
• Ze strachu z pocitu viny.
• Ze změny.
• Z neznámého.
„Já to nemůžu dělat jinak, já už jsem taková povaha,“ slyšela jsem tuhle od paní, která je tak nespokojená se svým životem, tak nešťastná a smutná, že už má za sebou pokus o sebevraždu a myšlenkami na další se ve volných chvílích čile zaobírá.
Mít „takovou povahu“ je blbý, s tím souhlasím. S „povahou“ či „typem“ přece nic nejde dělat, že jo. Ale co to zkusit říct jinak?
„Je pro mě těžké dělat to jinak, vyrostla jsem v tom, naučila jsem se chovat se tak, nevím, jak jinak a taky z toho mám strach… Ale CHCI svůj život změnit, pomozte mi.“
Tak to totiž taky je. A není jednoduché „přeučit“ se, tomu věřím, taky jsem prošla „rekvalifikací“ – a nejspíš pořád procházím – ale jde to. A to je důležité. I když nepopírám, že je to vskutku „ duchovní bitva“ :-).
Svůj život si tvoříme – ať už tomu věříme či nikoli. Tvořme ho radostně a z věcí radostných.
Pak i události „neradostné“, které v každém životě čas od času přicházejí, uneseme snáz.