Blíží se další beseda na Anenské na téma komunikace. O čem asi budeme tentokrát mluvit… V poslední době se v souvislosti s tématem komunikace stále častěji setkávám s námitkou:
„Ale jak mám změnit komunikaci v naší rodině? Já vím, že není dobrá, ale když ON mluvit nechce, on nekomunikuje…“
Tak to má tedy ON blbý, ON stejně komunikuje. Komunikace není jenom mluvení. Jsou dokonce lidé, kteří mluví a mluví a mluví, ale konstruktivní, zdravou komunikací to těžko lze nazvat. Komunikace nejsou jenom slova. Komunikujeme, i když „komunikovat“ nechceme. Každým svým pohledem, gestem, tím, co děláme či neděláme, jak se chováme, jak reagujeme… I nemoc je způsob komunikace. I mlčení je komunikace, komunikací je, i když „nereagujeme“. Prostě a stručně – nekomunikovat nelze.
Co tak změnit svoji vlastní komunikaci? Způsob své vlastní komunikace? Svého chování? Svých reakcí? Zdá se, že jsme obvykle zaměření hlavně na ty druhé, na „nedostatky“ jejich způsobu komunikace, jejich chování, na jejich reakce, které se nám nelíbí, které neodpovídají našim očekáváním, představám. A co tedy děláme? Kritizujeme, popichujeme, útočíme, napadáme, soudíme a odsuzujeme. Šmahem. Ty druhé, někdy taky sebe. A k ničemu to nevede. A tak svůj způsob komunikace „změníme“ – zahájíme ostentativní mlčení. Tak a teď uvidíš, zač je toho loket! Výsledek? Většinou nula, ne-li stav ještě horší. Co vlastně děláme: bojujeme a vydáváme spoustu energie na změnu toho druhého. Marně, zbytečně. Nefunguje to. A jsme nespokojení. A naštvaní a rozzlobení a smutní a… a v depresi. Nebo v něčem jiném, neméně nepříjemném.
Co s tím? Tak znovu: Co tak změnit svoji vlastní komunikaci? Způsob své vlastní komunikace? Že to není snadné, toho jsem si vědoma. Ale někdo začít musí. A proč právě já? ptává se moje maminka. Protože mně to, jak to je, vadí, protože mě to trápí, protože už tak dál nemůžu a ani nechci.
Jak na to? Obávám se, že obecně platný recept nejenom že nemám, ale že neexistuje. Každý si musíme vyšlapat svoji vlastní cestu, co vadí mně, nemusí vadit jinému. Ale drobné nasměrování, to by snad šlo. Ke komunikaci patří také naslouchání. To je velké téma. Ponechme teď stranou naslouchání druhým, jakkoli je to důležité. Konečně – komu naslouchat, když ON nemluví, že? Co tak začít naslouchat sobě? Co tak pro začátek zlepšit komunikaci sama se sebou? Zeptat se sama sebe, co chci, co potřebuji. S odpovědí typu: aby ON se mnou mluvil, aby ON se mnou šel na procházku, aby mně ON naslouchal, aby mně ON řekl, že mě má rád, aby mě ON chápal, aby mně ON rozuměl,…, s tím na mě nechoďte. Tohle „řešíte“ léta. A ON léta mlčí, místo na procházku jde na ryby nebo na fotbal, co by mně říkal, že mě má rád, kdyby neměl, tak by se mnou přece nebyl, naslouchat nebude, protože je to pořád dokola a nic se mi nelíbí, a rozumět mi, když nerozumím sama sobě? Tak co s tím?
Zaměřme pozornost na sebe. Zjistěme, co chceme. Přestaňme dělat věci, které nás nebaví, nudí či otravují, jen „kvůli druhým“. Což je nesmysl o to větší, že vlastně všechno, co děláme, děláme, protože to dělat chceme, tedy kvůli sobě. Nevěříte? Tak se pořádně zamyslete.
A k čemu bude, když zjistím, co chci, když ON mě stejně neposlouchá? No přece – udělám to. To, co chci a tak, jak chci. Že se mu to nebude líbit? Může být, ale taky nemusí. A i kdyby – tak co má být? Vám se snad líbí, že tráví každou sobotu na rybách a neděli na fotbale? Co tak přestat naštvaně uklízet a čekat, až se vrátí, abyste mu mohla dát (naštvaně) teplou večeři? Co tak jít na výlet s kamarádkou, sama, s klubem turistů? Nebo večer do divadla, na koncert nebo odpoledne do kavárny? Kamarádky se vždycky najdou. A nečekat, až co vymyslí ON, až ON bude mít chuť, až ON bude ochoten udělat mi radost, až ON s tím bude souhlasit. Nejsme přece malé holky! Co na to řekne ON? To vážně nevím. Ale je to zatraceně velká změna komunikace. Vsadím se, že přestane mlčet. Vsadím, že si všimne, že se něco děje. Vsadím, že vás vezme na vědomí. A třeba se znovu zamiluje, když zmizela ta věčně naštvaná, pasivní, vyčítající, unavená, stárnoucí a otrávená posluhovačka a je tu čilá, usměvavá, energická -cátnice či -sátnice, se spoustou zájmů, věčně v rozletu. A i když ne, zamilujete se možná vy :-).
Mimochodem – jeden můj kamarád o své ženě s láskou říkával:
„Nejvíc na ní mám rád, že kam ji postavím, tam ji nenajdu.“