Myšleno na kole na Výhon.

„Necháme to na odpoledne, jo? Rád bych si ještě něco připravil na pondělí, ať to mám z krku.“

Pokrčila jsem rameny. Proč ne. Dopoledne strávené na zahradě s knížkou není taky k zahození. No jo, ale zamýšleli jsme stavit se v Židlochovicích na oběd. Teď abych vařila. Něco rychlého…

„Co by sis dal k obědu? Nemám inspiraci.“

„Mně je to jedno. Co kdybys usmažila tvarůžky?“

„Jo, udělám je v bramboráku a k tomu salát, to bude hned, teda, když nastrouháš brambory.“

„Jasně,“ zasmál se a odkráčel k počítači.

A já, ještě než jsem zasedla ke knížce, zaskočila jsem k rodičům. Bylo deset, maminka v plné práci u sporáku, táta u stolu s křížovkou, na plotně bublala polívka, z trouby něco vonělo po skořici. Jablkový závin?

„Co to pečeš?“

„Ále, žemlovku,“ protáhla polohlasem a hodila hlavou k tátovi. „Ještě to neví.“

Zvedl oči:

„Co je? Co nevím?“

„Že máte k obědu žemlovku.“

„A jéje, no to mám radost!“ zahuhlal a ponořil se znovu do novin.

„A co vaříš ty?“

„Zatím nic, sotva jsme dosnídali, pak usmažím tvarůžky a nakrájím rajčata.“

„Chudák Franta,“ politovala moje matka mého muže.

„A to jako proč? Má to rád.“

Moje maminka se na mě pochybovačně podívala a vypustila něco jako „tsss“.

A táta zvedl opět hlavu a pronesl:

„ Smažený tvarůžky? Kdo to kdy slyšel? Tvarůžky se jí tak jak jsou a s cibulí. Tak je prznit!“

Všechno, co řeknete, může být použito proti vám. Tak. Jako kdybych to neznala.

Franta si pochutnal na zprzněných tvarůžkách, já taky. Kolik do sebe táta pod máminým káravým pohledem nasoukal žemlovky, to si netroufám hádat.