Právě jsme procházely se spící Bohdankou v kočárku oblakem výfukových plynů přes křižovatku na Mendlově náměstí.

„Jistě, stejně jako bydlení na Pekařské, i to má svá pro a proti,“ reagovala jsem znechuceně. Najednou mi to budoucí denní dojíždění rodiny mé dcery do města tak strašné nepřipadalo, naopak, viděla jsem zřetelné přednosti denního návratu do zahrady pod lesem.

Zdánlivě nenaslouchající prvňačka Johanka zvedla hlavu: „S tím nesouhlasím. Bydlení na Pekařské JE DOKONALÉ a v Ochozi to BUDE DOKONALÉ TAKY.“

Jen jsem polkla. Všechno je dokonalé. Ach, moudrosti dětí a osvícených!

„Máš pravdu, dobře jsi to řekla,“ pochválila jsem ji. Spokojeně se usmála, ale já dobře věděla, že na můj souhlas nečekala. Ví, že má pravdu.

„A Bohdanka by mohla jezdit se mnou do školy, až vyroste. Naše škola je nejlepší, i naše paní učitelka…“, přemýšlela dál nahlas.

„To by mohla, vaše škola je určitě výborná a pro tebe ta nejlepší, ale Bohdanka je jiná než ty, možná jí bude vyhovovat jiná škola, třeba přímo v Ochozi.“

„To máš, babi, pravdu. Uvidíme, že jo?“

Jo, uvidíme. I jestli Johance vydrží víra v dokonalost světa i přes všechny „strasti“ dospívání a dospělosti. Přála bych jí to. Moc.