Co je nejtěžší? Být upřímný k
a) cizím lidem
b) našim blízkým
c) sobě

............................................

Jasně manžela předělat nemůžeš, ale budeš se možná divit – když začneš „předělávat“ sebe, začne se měnit i jeho chování. Postupně třeba přijdeš na to, jako jsem přišla i já, že má pravdu mnohdy i on, že vidí věci reálněji, že se ti vyplatí jeho mínění nejen vyslechnout, ale třeba na něho i dát… A když nenecháš věci zajít moc daleko, ale rychle si uvědomíš, co chceš a nechceš a řekneš to, jasně a klidně, třeba zjistíš, že se můžete docela dobře domluvit. Potlačovat sebe sama a pak bouchnout jako papiňák, to je k ničemu, to víme všechny a všichni. On nejspíš většinou vůbec netuší - nejen co se v tobě děje, ale ani že se vůbec něco děje. (Nemá v hlavě ten čip :-).) Víš, jestli to není spíš tak, že tou „komplikovanou povahou“ jsi ty. Aspoň můj muž je mnohem přímočařejší než já, i když na druhé straně zase mnohem uzavřenější, což je dost problém. Ale i v tomto směru se to začíná měnit.
Ano, na tvoji otázku zcela upřímně odpovídám, že jsem přesvědčena, že zdravá komunikace, zdravé vztahy (POZOR: i k sobě!) jsou základem naší spokojenosti, našeho zdraví. Myslím si, že kdybych na sobě v tomhle směru nepracovala, byl by můj zdravotní stav horší. A zlepšení pozoruju. Podívej, mýlit se samozřejmě můžu. Nemýlit se je výsadou bohů (citát). Ale mám to sama na sobě vyzkoušené, vidím to kolem sebe. Potlačované emoce vedou k nedorozuměním, k nespokojenosti, k průšvihu, k nemoci. Ano, věřím v uzdravení změnou myšlení, komunikace, chování, jednání. Myšlenka je základ, ale bez uvedení do života, bez realizace, bez akce - pořád málo.
A váš soused? Neznám, ale co o něm vlastně víš? Možná je nešťastný. No, nemá rakovinu ani žádnou jinou podobnou lahůdku. Možná proto, že je prostě víc sám sebou. Co já vím. Nepředstírá, že je v pohodě, že všechno zvládne, všechny miluje…Možná, kdyby vás neterorizoval, měl by přinejmenším žaludeční vředy nebo už byl bez žlučníku, protože by tu svou zášť někde musel uložit. Možná by skončil s rakovinou žaludku. Takže dělá vlastně dobře, že prudí ty okolo, ne? Být plný zášti a zloby taky není žádná sranda. Co víš, co je za tím. Možná se bojí lidí, možná by ses i tady divila. Možná sice začal, ale vy jste reagovali, pak zase reagoval on a tak to může jít donekonečna. Pokud a dokud to někdo nepřeruší. Přijde mi to vždycky jako kolo s veverkou. Točí se, pořád rychleji, dokud veverka nepadne. Jediná šance je vyskočit. Možná taky zabrzdit nebo obrátit, změnit směr. A my v tom jedeme taky. V kole s manželem i se sousedem. A kdyby jenom! A ještě je pomáháme roztáčet…
Nevěřím na „povahy“. Přesněji – nevěřím na jejich danost a neměnnost. Je to náš způsob chování, reakcí, který se vytvořil v prostředí a ve vztazích, do kterých jsme se narodili, ve kterých jsme vyrůstali, ve kterých žijeme. Jakýsi „sociální produkt“. Říkám to pořád dokola a budu to říkat, dokud to nebudou lidi konečně slyšet. Jestli soused vyrostl v záštiplném prostředí, zášť produkuje. A zášť se mu vrací. Veverka. Jestli jsem vyrostla v prostředí, kde se drží pusa a krok, držím pusu a krok (teda pokud náhodou nedržím). A pak se divím, že na mě dříví štípou. Veverka. Jestli jsem vyrostla s hašteřivou matkou, pravděpodobně hašteřím. Veverka. Pokud ovšem nehašteřím a své negativní emoce důkladně a dlouhodobě potlačuji, potom jsem velmi pravděpodobně onkologická (nebo jiná) pacientka. Takže zase veverka.
No, mám dojem, že jsi na tom teď taky jako ta veverka. Že ti jde hlava kolem. Mně teda jo.
Tak dost. Co tak přestat řešit chování souseda, manžela a soustředit se na své akce i reakce?
A co pro sebe ještě dělám? Preparáty moc nejím. Sem tam céčko, teď zrovna jsem si koupila zinek s čímsi, ale jak se znám, polknu to třikrát, pak na to zapomenu… Snažím se jíst zdravě (pokud nejsou zrovna vánoce nebo nemám nezřízenou chuť na něco zcela nezdravého :-)), hýbat se, odpočívat, vnímat své tělo. Myslím, že to je nad preparáty. K ideálu ovšem daleko předaleko, rezervy veliké převeliké.

Zdravím. M.

I. je úžasná, no posuďte sami:

Ahoj!

Samozřejmě, že můžeš moje výkřiky do tmy použít na svých stránkách, třeba to taky někomu pomůže se v sobě vyznat. Koukám, že my ženský máme dost podobný problémy a jsem moc ráda, že mi takhle na dálku pomáháš ujasnit si situaci.

Opravdu jsem přemýšlela, co bude, až budeme s mužem sami, až i dcera odejde, a měla jsem z toho hrůzu. Ale po tvém „vnoru“ do mých problémů už to začínám vidět trochu jinak. Muž měl někdy pocit, že je u nás třetí resp. čtvrté (po kocourovi) kolo u vozu, my jsme se dcerou vždycky semkly a postavily proti němu, teď to vidím, to není dobré. On vyrůstal v rodině, kde bylo dost studeno, tchyně je velmi pracovitá ženská, stejně jako můj muž, ale neumí vyjádřit city, na nic se neptá, tím pádem se od nikoho nic nedozví, no a muž ten model převzal, bohužel i s potřebou se urážet a dlouho nemluvit. Já, ukecaná osoba, jsem vždycky trpěla jako zvíře, já když se naštvu, tak to ze sebe dostanu a za chvíli jsem schopná normálně mluvit, ne tak on. Tak bylo dusno, pochmurno, i když musím přiznat, že se s věkem dost „polepšil“. No a dcera byla jediná, kdo se mnou v těch chvílích mluvil, tak se to tak vyvinulo, že mi dělala vrbu. Ale slibuji, budu na sobě pracovat a tohle musím změnit! Ježíš, to je věcí, co mě čeká, ale docela se na to těším, i když si asi taky někdy natluču držtičku.

I.

Poslyšte, nemáte taky někdy pocit, že "jste přes kopírák"?
Jo a "ukecaná" ještě nemusí nutně znamenat komunikativní.

--------------------------------------------------------------------------------------------------

*/ správně je c) :-)))