Úvodní strana / Sloupky / Za vším hledej strach

Za vším hledej strach

Na besedě původně o mentálních příčinách nemocí, která se stala besedou o životě, vyprávěla jedna ze zúčastněných, jak ji rozbolel žlučník poté, co se jí něco dle jejího soudu velmi povedlo a co jí to soused nevybíravými slovy sepsul.

 

„Já to sice v tu chvíli ustála, možná jsem se dokonce usmála, ale strašně mě vytočil,“ líčila. „Byl tak arogantní!“

„No, on vás ale nevytočil, vytočila jste se sama. On jenom řekl svůj názor, třebaže nevhodně,“ oponovala po chvíli viditelného váhání další paní.

„Vytočil,“ trvala na svém první paní. „Byl neuvěřitelně hrubý. Něco takového bych nečekala.“

„A co byste čekala?“ rozproudila se diskuse.

„No, já nevím, vlastně …, no ano, asi jsem očekávala… ocenění?“

„Možná, to já nevím. Třeba. Nebo ještě něco jiného?“

„No, měla jsem radost, jak se mi to povedlo. Asi jsem se o ni chtěla podělit.“

„Takže jste byla zklamaná. Jeho reakcí. A dostala jste vztek.“

„Ale to je přece normální, co je na tom divného?“

„Nic. Klidně se zlobte, akorát že on prostě řekl svůj názor a vy jste se vytočila. Někdo jiný na vašem místě by se třeba nevytočil. Třeba by nad tím mávl rukou, nebo se zasmál, nebo si řekl, že soused je trouba a bylo by.“

„To jako že naše negativní pocity jsou prostě naše? Že si je děláme sami???“

„No. Tak nějak.“

V noci se mi zdál sen. Velmi živý. Vracíme se s přáteli z túry, asi Krkonoše, a zastavíme se na oběd v boudě, která patří přátelům našich přátel. Jídlo je dobré, majitelé milí, mluví o tom, že na víc než jedno jídlo denně zatím nestačí. Vytahujeme odněkud veliký koláč. Rozkrajujeme, rozdáváme všem kolem, jíme. Všem chutná a já mám radost, pekla jsem ho. A v hlavě se mi začínají rojit nápady: každý den můžu jeden dva takové upéct, mohla bych jim je dodávat, mě by to bavilo, lidem chutnalo, oni mohli rozšířit nabídku a ještě bych si něco vydělala. Super nápad. Mám báječnou náladu. Dokud nevstanu od stolu a úmyslem odejít a nezjistím, že nemám na nohou boty, své oblíbené, pohodlné, zánovní, pevné, lehké a značkové pohorky, ale jakési provázkové sandály. Začnu se po ztracených botách pídit. Prohledám předsíň, kde jich leží pěkná řádka, vůbec si nevzpomínám, že bych se tam vyzula, ale asi ano. Obejdu všechny pokoje, jestli je někdo omylem neodnesl, nikde nejsou, prohrabu se hromadami cizích bot, začínám být zoufalá, naštvaná, přesvědčená, že je někdo prostě sebral, všem kolem je to fuk, zuřím, jsem vzteky bez sebe. Naštvaně odcházím, s jejich ztrátou nesmířená. Kamarádka na mě volá:

„Koukej, jsou tu krásný červený ponožky, nechceš je?“

Ponožky! To si ze mě dělá srandu?

„Ponožky si strč někam!“

Zuřím. Její vlastně úplně nevinná otázka mě rozpálí do běla.

No ale co už nadělám. Domů dojdu i v opánkách. Pomalu se uklidňuji, vztek opadává a já si najednou uvědomím, že manžel tam se mnou už delší dobu není. Musel odejít, když jsem si v duchu malovala obraz sebe jako úspěšné pekařky. Co když ty moje boty vzal domů??? Konec konců jsem je už nepotřebovala, naše chalupa je co by kamenem dohodil. A opravdu – čekaly na mě přede dveřmi.

Sen si po probuzení opakovaně promítám, hned je mi jasné téma i spojitost s podvečerní besedou, a nejen s ní. Nesplněné očekávání, zklamání, strach, vztek. A úplně nepřiměřená reakce na cizí poznámku, třeba i úplně nevinou, kterou si vezmu velmi osobně. A reaguji jak býk na červený hadr (ponožky :-)).

A vzpomenu si na drobnou příhodu dva tři dny nazpátek, kdy jsem vyzvedávala Johanku z tanečního kroužku. Stála v šatně celá uplakaná, nešťastná. Ztratila se jí její milovaná taška MonsterHigh, kterou ode mne dostala k narozeninám a kterou si vlastnoručně vybarvila. A taky rifle.

„Počkej, pořádně se podíváme, někde tu bude.“

„Není tady, není, já jsem všude, všude hledala,“ naříkala.

Rozhlédla jsem se mezi oblékajícími se dětmi a jejich doprovody po haldách oblečení na věšácích, na lavicích i mezi botami na zemi. Copak tady lze něco najít? Přiznávám, že i já už se viděla, jak kupuji novou tašku. A jak jdeme domů v kytičkovaných legínách. Ale po chvíli, jak se šatna začala přece jenom vyprazdňovat, ozvalo se vesele:

„Hele, tady je! Že je to ta tvoje?“

A o něco starší a větší copatá holčička podávala monsterhajku Johance. Ta se mezi slzami usmála, poděkovala, utřela si nos a vzápětí vytáhla ze změti hadrů na druhé straně šatny svoje rifle. Já uviděla kabát a pak jsme společně v koutě za zmuchlanou cizí bundou našly boty.

„To se tady stává pořád,“ řekla zkušeně copatá holčička. „Lidi tu dělají děsný binec.“

No, vzhledem k množství dětiček, jejich babiček, maminek i tatínků, případně mladších sourozenců, kteří se všichni musí do nevelké šatny vejít, počtu věšáků a ročnímu období, to bez bince snad ani nejde. Ale o to nejde. A o co tedy jde? O strach. O Johančin strach, a tak trochu i o můj. A když člověk dovolí strachu, aby ho ovládl, je to v pytli. Nevidí vpravo ani vlevo, neslyší, nemyslí, jen se bojí. Případně se vzteká, bojuje. Nebo obojí dohromady. No, a když si nedovolí ani zařvat ani zaplakat, tak ho nejspíš rozbolí žlučník. Nebo žaludek. Nebo něco jiného. Zjednodušené? Možná. A možná ani ne. Možná všechno jednoduché je. Jen my si to zvykli komplikovat. A bát se. Ještě pořád vás to baví? Možná je čas na změnu. Čas přestat se bát, lpět, očekávat, vztekat se.