Sleduji dychtivé návštěvníky tlačící přes mrtvoly své vozíky dovnitř, muži s třesoucími se břichy, ženy třesoucími se vším a roste ve mě averze k takovýmto bytostem, se kterými musím sdílet místo na Zemi. Když Magda přinesla nákup, který jsme uložili do nosiče mého bicyklu a do báglu na můj hřbet, nemohl jsem se ani rozjet… Já, který vždy uhání na kole napřed. Doma jsem zjistil, že se mi zase rozjíždí absces… Kruciš co zase dělám špatně? Moc dlouho to netrvalo, byla to pýcha na moje schopnosti udržet se ve svém věku fyzicky v činnosti a pohrdání návštěvníky řetězců, do kterých pokud možno nevstupuji.

A to se mi teď děje stále, nepřetržitý řetěz utrpení, hledání a nalézání, jako kdyby si na mne nějaký anděl zasedl a stále mě zkoušel. Děkuji Bohu, že utrpení přichází ihned po chybě a že si to mohu spojit, protože po delší době člověk ztrácí přehled o tom, co je za co. Ne náhodou jsem si tento týden dokoupil S.Lazareva „Diagnostika karmy“ díl 6-9 a tam je doslova uvedeno, že pokud nás rozčiluje dění neodpovídající našemu rozhodnutí a objeví se averze, je to připoutanost k našim duševním schopnostem a hlavně pýcha na naše schopnosti.

Ono to ale vždy úplně jasné není.

Minulý týden jsme byli u kamarádky a ona připravila k obědu polozapečenou zeleninu, takže jsem brambory chroupal jako kedlubny. To moje vnitřnosti nesnáší, ale přežil jsem s pomocí fenyklu. Za dva dny doma se mi při obědě udělalo blbě a stav se stále zhoršoval, až se mi večer zdálo, že by byla lepší euthanasie. Ležel jsem zkroucen na lůžku v náručí své milující ženy, která, než odešla do své ložnice, pohladila můj napjatý břišní orgán se slovy: „Jestli ty to nemáš ze své připoutanosti k nenaplněné snaze živit se pránou“. Za 5 minut bylo po bolesti…

Tak tohle je můj současný život.

Nevím, jestli Ti moje slova pomohou, ale možná je někde "chyba" v Tvých rozhodnutích. To je vlastně důvod, proč jsem Ti svůj příběh posílal. Zadní vrátka pootevřená pro případ, že by to nebylo ono... Tudy nám uniká energie, která pak schází na řešení problému.“

Takto mi odpověděl XY na mé fňukání („Proč mi Tvůj dopis přišel právě dnes, kdy se „svíjím“ bolestí, byť ne od zubu, ale od před léty operované axily…? Šíří se to do celé pravé ruky, do zad, k žaludku, dokonce do nohy, poloviny hlavy, taky pravé … Nepochybně rovněž poučný problém (ek), akorát se zatím ne a ne poučit…. A už to, nahoru dolů, trvá měsíce…. Jsem nějaká nedovtipná… Nebo neochotná? Na čem že to lpím já? Nevíš náhodou? Svár duše s “rozumem“? Hluboký vnitřní konflikt… Nějak o sebe pořád zakopávám, packám, padám… bolí to a já ne a ne přestat… pořád se vzpouzím…? Doprčic! Kdy toho budu mít dost?“) v reakci na jeho příspěvek „Absces jako cesta“.

Zadní vrátka. Dnes jsem měla sen, jeho obsah možná není důležitý, už bych ho asi ani nedala dohromady, ale podstata byla v tom, že jsem v nějaké opakující se situaci měla strach a pořád se pokoušela zajistit si nějakou možnost úniku, zadní vrátka. Moc se to nedařilo. A pak najednou už jsem toho měla dost. Situaci jsem přijala, včetně toho, že se z ní nemusím dostat (že mě zlikvidují, zabijí,…), dokonce jsem odmítla nabízená „zadní vrátka“ (utečeme, teď by to šlo) a v klidu (i když s šimráním kolem žaludku) jsem šla „do centra dění“ (doslova do jakési centrály, kam jsem byla „pozvaná“). V klidu jsem odmítla jet výtahem, kam se cpalo pár hrdlořezů v oblecích, já se s nimi mačkat nebudu, pojedu druhým výtahem, no a co, že přijdu o něco později, hlavu mi za to nikdo neutrhne, a i kdyby, stejně mě to možná čeká tak jako tak, ale někde v hloubi pocit, že je to pitomost, výplod mého strachu, i ty“ gorily“ měly nejspíš z velkého šéfa strach … No a nestalo se fakt nic, v souladu s pozváním jsem posnídala a šla si po svých… A probouzela jsem se s tím, že: Jo, to je ono, zadní vrátka, to je ta moje připoutanost k onkologické léčbě… malověrnost…. Co kdyby to nefungovalo tak, jak si myslím, že to funguje? Tabletky to posichrují… A energie uniká a uniká… Na podzim jsem v souvislosti s bolestmi ruky říkala, že se cítím napjatá mezi dvěma světy… Připoutaná, spoutaná, napínaná, natahovaná na skřipec. Sama se napínám. A nemám odvahu to zasukovaný lano přetnout. Jednou pro vždy. Zatím…

Příspěvky nám přicházejí v pravý čas.