A dočetla jsem se, že „…zákrok plastického chirurga může ženě zachránit život…“. A dále, že „… plastika prsu může být použita v rámci prevence či léčby zhoubného nádoru prsu…“ a že „…zákrok je navrhován jako prevence vzniku zhoubného nádoru ženám tzv.BRCA pozitivním, které jsou na základě genetického vyšetření vznikem karcinomu prsu velmi zatížené“. Je to tzv. „okamžitá rekonstrukce“ a „žena tím pádem není zatížena obdobím bez jednoho či obou prsů a ztrátu prsu téměř nezaznamená“. A ještě taky, že „Pokud je u ženy v krvi prokázána pozitivita genu BRCA a celkové riziko vzniku karcinomu prsu je vysoké, je jedinou možnou prevencí vzniku zhoubného nádoru odebrání mléčné žlázy z obou prsů… minimalizuje se tak riziko vzniku zhoubného nádoru prsu a žena si tak může zachránit život“. Článek jsem přečetla třikrát. A ještě teď mi z toho jde hlava kolem. A jak tak opisuju ty moudré věty, dvakrát jsem se přepsala a místo „zhoubný nádor“ napsala „zhoubný názor“. Pravda, „d“ a „z“ jsou od sebe pouhé tři centimetry vzdušnou čarou, překlep, náhoda, jak taky jinak.

A napadá mě řada otázek. Tak třeba: Proč je nutno zachraňovat ženám (s BRCA pozitivní) život rekonstrukcí prsu(ů) - což sice krásně zní, ale, co si budem zastírat, jde o amputaci s následným, byť i okamžitým, vytvořením nového třeba z tkáně z jiné části těla – když dnešní onkologie přece už dělá téměř zázraky? Úmrtnost se snižuje a jako nejlepší prevence byl donedávna označován mamograf… Nu, pokrok nezastavíš. Ale proč zůstat u prsů? Co třeba prevence zlomenin? Co tak amputovat končetiny a okamžitě přišít nové – s nezlomnými kostmi? Jasně, chápu, to by bylo zatím drahé a složité, ty z tkání na břiše nevymodelujeme. No, zanechám hloupé ironie. Proč nakonec ne rekonstrukce? Někdy ve čtyřicátých (?) letech byla v USA v kursu lobotomie. Dělala se často a z různých důvodů, třeba i aby děti nezlobily… Taky prevence. Doba temna, od které uplynulo téměř sto let.

Že jsem ten článek nečetla před týdnem! Na jedné besedě se jedna z posluchaček ptala:

„Dvě kamarádky mi zemřely na rakovinu, mám strach, abych nedopadla jako ony. Co mám dělat?“

Než jsem se nadechla, sousedka po levici odpověděla:

„Nežít tak, jak žily ony.“

Špatně! Nechat si uříznout prsa, zní správná odpověď. Jen tak si můžete zachránit život (máte-li BRCA pozitivní, ať jsem spravedlivá). Můžete, ale nemusíte, protože jak jste si shora přečetli, riziko vzniku zhoubného nádoru se pouze minimalizuje.

Jenže jak zhoubné nádory, tak zhoubné názory, by bylo lepší eliminovat.

Nejsem genetická inženýrka, vyučil mě život. O svém pohledu na nemoci jsem toho už napsala a namluvila ažaž. Nejsem neomylná, mé názory jsou mé názory, nic víc, nic míň.

Koneckonců – je na každém z nás, čemu budeme věřit.