Cože mi to napsala? Že má taky pochybnosti, dokonce obrovské – cit.: „… jestli celoživotní právnička, která pod vlivem osobních problémů s nemocí, a z toho rezultujícího názoru na příčiny onemocnění obecně, je kvalifikovaná k tomu, aby pomáhala dalším lidem. Graduovaný psycholog s letitou praxí se vždy zamýšlí, jak s klientem pracovat, aby především jeho psychiku nepoškodil. Vy - kvalifikovaná jen svým názorem a jakýmsi krátkodobým kurzem - si dovolíte radit těžce nemocným, nesebevědomým anebo jinak strádajícím. A ještě máte tu drzost za to chtít nemalé peníze. Pracujte si na sobě jak chcete, ale odbornou pomoc v oblasti psychiky nechejte prosím odborníkům.“

Vyrazila mi dech. Natolik, že mě napadlo, jestli to není náhodou oprávněná kritika, jestli bych neměla jít do sebe nebo ještě lépe - zahrabat se hodně hluboko pod zem. Taky to ovšem může být graduovaná odbornice bez klientů či zatrpklá žena, které někdo ublížil… Odpověděla jsem, že nikomu nic nenutím ani neradím a nechápu, proč ten útok. Vlastně neodpověděla, jelikož se mail vrátil jako nedoručitelný…

Druhý den volala kamarádka z Prahy. Jestli neznám nějakého dobrého psychoterapeuta či psychoterapeutku. To radši. Má trable v práci i doma, je unavená a má pocit, že se jí po deseti letech zase rozjíždí deprese. Nechce do toho znovu spadnout. Dala jsem jí tip.

Třetí den volala, že si mnou doporučenou terapeutku našla na webových stránkách, že se jí jaksi nezdá, ale nadchla ji jiná – graduovaná psycholožka s dvacetiletou praxí na psychiatrii zaměřenou převážně na depresivní stavy. Dokonce jí už zavolala, paní psychoterapeutce se právě uvolnilo místo na další den. Hurá!

Čtvrtý den volala opět. Tentokrát žádné „hurá!“. Paní graduovaná odbornice jí při prvním sezení oznámila, že s ní bude pracovat, ale pouze za podmínky, že zajde okamžitě k její známé psychiatrini a nechá si předepsat antidepresiva a bude je brát. Kamarádka je novinářka, hodně cestuje a píše. To druhé hlavně v noci. Paní psycholožka vyslovila další podmínku: změní životní rytmus, večer půjde spát nejpozději v deset, ráno bude vstávat pravidelně v sedm. Kamarádka se ohradila – antidepresiva brát nechce, proto přišla na psychoterapii, navrhovaná změna životního rytmu nepadá v úvahu, to by mohla zrovna dát výpověď.

„Vy si vůbec neuvědomujete, jak vážně jste nemocná! Jak dlouho jste byla před těmi deseti lety hospitalizovaná?“

„Týden, antidepresiva jsem brala tři roky, byla to nejhorší doba mého života, byla jsem naprosto otupělá…“

„Tři roky je málo a z nemocnice vás pustili trestuhodně brzy.“

„Nechtěla jsem tam být.“

„Měli vás tam držet i proti vaší vůli.“

Kamarádka se vrátila výrazně, ale opravdu výrazně, rozhozenější než byla před sezením. Dvě hodiny jsem jí negraduovaně pomáhala pochopit, že jsou i jiní terapeuti, že na podmínky pro ni nepřijatelné přistoupit nemusí. Jen tak „mezi řečí“ jsme přišly na příčinu ranních úzkostí, které ji vlastně k psychoterapeutce dohnaly, a taky našly možné řešení. Kamarádka přestala plakat:

„Tak to mě tedy zatím vůbec nenapadlo… Jo, zkusím to, zavolám tam a odmítnu to.“

„Kdy?“

„Zítra. Pak ti zavolám, jak to dopadlo. No, ale asi je naštvu…“

„…..“

„Hm, to je vlastně pravda, lepší když budou oni naštvaní než já ve stresu, že jo.“

Jo, taky bych řekla.

Pátý den v poledne telefon.

„Představ si, že já se dnes ráno probudila bez té svíravé úzkosti, no, vlastně se mi ulevilo už včera při našem hovoru… Jo, zavolala jsem tam, nadšení nebyli, ale vzali to. Že já to neudělala hned… měsíc stresu jsem si mohla ušetřit…“

„A co bude s tou psychoterapií?“

On to totiž není jen ten jeden, snad pro tentokrát vyřešený, problém…

„V klidu, neboj, to nenechám plavat, já vím, že to potřebuju.“

V klidu v tomhle směru nejsem ani omylem. Známe své pappenheimské. Ale mé pochybnosti mě opustily. A vzpomněla jsem si na slova Harlene Anderson, přední představitelky současné světové psychoterapie (tzv. spolupracujícího přístupu, který klade důraz na terapeutický vztah s klientem, v němž se expertem na obsah terapie stává klient, nikoli terapeut, a který mě velmi oslovuje):

"Psychoterapie je způsob bytí s druhým člověkem, je to filozofický postoj.“

Nemám nic proti graduovaným odborníkům. Jenom, že diplom není zárukou umění ani kvality. V žádném oboru. Což je na pováženou zejména při práci s lidmi. Zejména s těmi těžce nemocnými, nesebevědomými či jinak strádajícími.