Ten náraz přišel naráz. Jako blesk z čistého nebe. Ale ono to nebe čisté nebylo. Zatahovalo se a už dlouho. Jenom jsem to nechtěla vidět.

•
Začalo to jako v pohádce. Narodilo se děťátko.
Rodiče se těšili, povídali si o tom, jak bude krásné, chytré, milé, hodné, šikovné. Jak dokáže všechno to, co oni nedokázali. Bude se dobře učit a vystuduje vysokou školu, možná bude lékařkou, malířkou nebo klavírní virtuoskou, třeba slavným fotbalistou nebo šachistou. Bude si rozumět se svými rodiči, všichni ji nebo ho budou mít rádi. Bude všechno, co oni být jen chtěli. Bude mít všechno, co oni neměli.
Narodilo se děvčátko a rodiče mu dali jméno Monika.
Nevěděla, kde se to ocitla, nevěděla, co tu má dělat, proč tu je. Nechtěla sem. Zase všechno znovu, zase ta tíha. Ale co, nadechla se, já to zvládnu. Jsem silná. Zvládnu to. Co? Nevěděla. Všechno zapomněla a nejen, že nevěděla, co zapomněla, ale nevěděla ani, že zapomněla.
Jen si moc přála, aby ji měli všichni rádi, aby byli všichni šťastni.
Ani moc nezlobila. Zato zlobily průdušky. Bronchitidy. Černý kašel.
Byla hodná. A smutná. Vážná, říkala maminka.

•
Narodila jsem se v srpnu. Jsem lvice, tak se s tím poperu. Prala jsem se, většinou s kluky z ulice, věčně odřený kolena. S holkama jsem si moc nerozuměla, hrála jsem vybíjenou a fotbal, byla jsem rychlá, mezi kluky jsem obstála. Často je strčila do kapsy. S tatínkem šachy, učil mě plavat, skákat do dálky. Školku jsem nenáviděla. A to jsem tam chodila jen na dopoledne, od čtyř let, tehdy to jinak ani nešlo, maminka byla koneckonců doma. Starší kluci se mi posmívali: Monika – motyka. Přeprali mě, bylo to na nic. Záchodky byly společný, páchlo to tam, nejvíc mi vadilo, že jsem se tam nemohla zavřít. Ten zápach jsem měla pořád v nose. Jen s odporem jsem jedla svačinu, kterou jsem si nosila z domu. A nesnášela jsem, když jsem musela dělat obrázky z mozaiky, z takových pitomých skleněných kuliček. A modelovat z upatlané pomíchané plastelíny. Vůbec si nepamatuji, že bychom si malovali, to jsem měla ráda. Učitelka se ani neusmála, pořád se jí na mně něco nezdálo. A nutila mě dělat kotrmelec, když jsem měla na hlavě kovové svorky – tak se tehdy sešívala rozbitá hlava. Jednou jsem na ulici děsně řvala, praštila jsem sebou o zem, kopala, tak moc jsem chtěla zůstat s maminkou doma. Musela jsem do školky. Maminka mně na ulici nařezala. Bylo to tak nespravedlivé! A tak potupné! Já přece chtěla být s ní!

•
Ve škole to bylo lepší. V první třídě jsme měli pana učitele. Byl prima, až na hodiny zpěvu. Hrál na housle, my stáli na stupínku a zpívali jeden po druhém. Postavil mě do druhé řady. Jednak jsem byla velká, největší ze třídy, to mě taky trápilo, pořád jsem vyčnívala, a pak - zařadil mě do „druhého hlasu“. Mě a ještě asi čtyři kluky. Vnímala jsem to jako ponížení, potupu. Věděla jsem, že to s mým zpěvem za moc nestojí. Už nikdy mě nikdo ve škole nedonutil, abych zpívala nahlas před celou třídou, dobrovolně jsem si nechala sázet pětky. Každoročně jedničky od shora dolů a dvojka ze zpěvu. Z milosti. Ve druhé třídě jsem začala chodit do klavíru. Rodiče měli radost. V šesté třídě vleklý zápal plic. Jezdila jsem s kluky v říjnu na gumovém kajaku. Ale jinak jsem byla hodná. Kreslila jsem, hrála na klavír, psala básničky, hodně četla. Rodiče uvažovali o konzervatoři. Naštěstí jsem si zavčas uvědomila, že nechci několik hodin denně cvičit etudy. A řekla to. Ale co teda chci? Talentové zkoušky na uměleckou průmyslovku jsem udělala, ale přijata nebyla.

•
Gymnázium. Najednou jsem nebyla nejlepší ve třídě! Rok trvalo, než jsem to vytáhla na nějaké čtvrté, páté místo. A těch, o jejichž náklonnost jsem stála, přibývalo. Spolužačky, profesoři.
Taneční a první láska. František. Taky hodný kluk – u nich doma Fana, ve škole Franta. Za pár měsíců řekne: „Radši už jdi domů, aby se vaši nezlobili!“
Léta to ve mně vězelo, ani jsem nevěděla proč. Má mě rád, nechce, abych měla problémy, tak co mně na tom tak vadí? Ten pocit si vybavím dodnes. Co asi. Zas mám být hodná. Jen žádný konflikt. Žádné ohrožení. Vždyť já se toho taky bála.
Puberta se nekonala, když nepočítám akné a neustále kritizované postávání u zrcadla.
Učila jsem se, chodila spořádaně na rande, běhala se psem. Občas ještě kreslila, na klavír už skoro nehrála. Zato psala. Básničky, povídky. Do šuplíku. A deník. A četla a četla.
Co po maturitě? Psychologie? Medicína? Moc biologie, fyziky. Psát! Co tak žurnalistiku? Ale to bych musela do Prahy. Od rodičů, od Františka. To by se jim asi nelíbilo. A mně? O tom jsem pro jistotu moc neuvažovala. Filosofická fakulta nevyšla. Rok v kanceláři v továrně, kde byl zaměstnaný tatínek. Po roce právnická fakulta. Z možností, které se nabízely, ta nejpřijatelnější. A pořád v koutku duše pocit, že to je vlastně jedno, že psát můžu kdekoli. A na přihlášce zdůvodnění – chci pomáhat spravedlnosti. Myslela jsem to upřímně. A byla jsem naivní. Co je to spravedlnost, o tom jsem neměla ani páru. A fakulta mně v tom moc nepomohla.

•
A po světě celou tu dobu chodila Rakovina. Zlá, ošklivá, hrozivá. Chodila mezi lidmi, všichni se před ní třásli strachy a zavírali oči. Jen ať nepotká mě!
Monika se s ní poprvé potkala ve svých dvaceti letech. Ne přímo, zprostředkovala to její teta, tatínkova mladší sestra. Ta už v té době s Rakovinou žila pěkných pár let. Napřed jí dala svůj prs a postupně celé tělo. V červenci 1972 z ní zbyl uzlíček bolesti a metastáz. Než se Monika vrátila s Františkem a jeho rodiči od moře, bylo po pohřbu. A Rakovina tam stála, dívala se na Moniku a už věděla.
Zato Monika ani netušila. Dál se snažila nikoho nezklamat.

•
Otěhotněla jsem v prvním ročníku. Co teď? Byla jsem vyděšená.
„Vezmeme se,“ řekl Franta. „Ale jestli nechceš, jestli nechceš teď dítě, pochopím to. Já bych ho chtěl, ale bude to přece jenom víc na tobě, rozhodnou se musíš ty.“
„Jak jsi chytrá, tak jsi hloupá,“ řekla maminka.
„Vdávat se kvůli tomu nemusíš, pomůžeme ti,“ řekl tatínek.
Já neříkala nic.
Řada proplakaných nocí, hodiny v horké vaně. To jsem nikdy nikomu nepřiznala. Rozhodnout se musím sama. Rozhodla jsem se. Misku vah na straně pro dítě převážila představa interrupční komise.
Den před svatbou zkouška ze sociologie, nervy nadranc.
Chtěli jsme malou svatbu, jen rodiče, svědky. Rodina mého budoucího manžela rozhodla jinak.
„Neplač,“ říkala mi maminka. „Budeš mít uplakané miminko.“

•
Bulka v prsu. Co to je? Znepokojení, strach, který si nechci připustit. Teta Marta! To nic nebude. Nějaká zduřená uzlinka nebo cysta, určitě to zmizí. Nemizí. Hledám podporu u kamarádky, lékařky. Snaží se mě uklidnit.
„Prosím tě, to nic nebude, no tak někam běž, pro jistotu.“
Ještě pár týdnů čekám. Bulka nemizí, zdá se stejná, ale nemizí. Jsem čím dál nervóznější. Volám kamaráda, lékaře.
„Jasně, domluvím ti u nás vyšetření, jo, odborník, pan primář, můžeš se spolehnout.“
Pan primář je příjemný, vtipkuje.
„Prosím vás, rakovina, ve vašich prsou, kde by se tam vzala? Vždyť by se tam nevešla.“
Haha.
Palpační vyšetření. Uklidňující úsměv. Ultrazvuk.
„Buďte klidná, je to fibróza, sledujte to a přijďte se tak za tři čtvrtě roku ukázat.“
Spadne mi ze srdce balvan. Ale bulka je tam dál. Nemyslím na ni. Uplyne půl roku, tři čtvrtě. Bulka je tam. Stejná? Nejsem si jistá. A znovu strach. Nepanikař, přemlouvám se, o nic nejde. Strašně se mi nechce na kontrolu. Že strkám hlavu do písku? No jo, ale vždyť je to jen fibróza, to nic není. Odkládám to, uplynou další dva měsíce.
Poštou dojde pozvánka na preventivní mamografické vyšetření. Objednávám se. Je konec ledna 1999.
V únoru jdu na mamograf. Paní doktorce se snímek očividně nezamlouvá.
„Nechci vás vyděsit, ale pravé prso se mi vůbec nelíbí. Napíši vám doporučení do mamární komise, na příští týden.“
„To tak spěchá?“
„Podívejte se, s jistotou nemohu nic tvrdit, ale ze zkušenosti mohu říct, že je velmi pravděpodobné…“
Slyším slova, pohybuje rty. Co to říká? Slušně poděkuji, cítím na tváři úsměv. A v sobě divný klid. S papírem v ruce stojím na parkovišti. Co teď? Co bude dál? Mám rakovinu. To není panika, to je jistota. Vím to. Nasedám do auta. Co teď? Začínají se mi třást ruce. Klid. Kam teď? Do kanceláře? To ne. Domů? Tam nikdo není. František je v Itálii, holky ve škole, v práci. S někým mluvit. O tři ulice dál bydlí Františkovi rodiče. Jedu tam. Zdvořilostní návštěva, je to ještě horší. Připadám si jako loutka, usmívám se, něco povídám. Po půlhodině se zvedám, jo, už musím jet. Jedu domů. Byt je jako klec. Chodím ode zdi ke zdi. Nemám stání. Nevydržím sedět. Večer přijedou holky. Mám strach jim to říct. Nechci je vyděsit. Mlčím. Asi na mě není nic znát.

•
Koncem března 2005 jedu opět na pravidelnou kontrolu.
„No, vypadá to stejně…jak se cítíte? Uděláme scinti kostí, sono prsu a na tu uzlinu se taky podíváme. Sestři, žádanky.“
Nejdřív jdu na scintografii. Do žíly kontrastní látka, za tři hodiny snímkování, počkejte na výsledek. Není to po prvé, za další půl hodinu vyjde sestra, podá mi nález a řekne: „V pořádku, můžete odejít.“
Vyjde sestra, podá mi zalepenou obálku a řekne:
„Dejte to panu doktorovi, pan doktor vám řekne.“
Do háje! Do háje!!! Obálku pochopitelně okamžitě rozlepím. Že je to baví. Nález na trnových výběžcích hrudních obratlů. Nepatrně, ale ano. Jedu přímo ke Kristině. Rozpláču se až u ní.
„Mami, neblázni. To budou s největší pravděpodobností nějaký srůsty nebo něco takovýho. Zavolej Kateřině, určitě ti řekne to samý. To je blbost, jaký metastázy v páteři a ještě v trnových výběžcích?!“
Plakat přestanu, dokonce se dokážu trošku usmát. Ale strach mě svírá.

•
Kateřina se dívá na nález. Kroutí hlavou.
„Viděla bych to jako vertebrální skloubení. Pošlu tě na magnetickou rezonanci. Pokud by to byly metastázy, zjistí to.“
Nezjistili, ale nález není jednoznačný. Jako že se neví, co to vlastně je.
„Kdyby to metastázy byly, napíšou to tam. Neblbni. Nic to není.“
Neblbnu, uklidním se, skoro úplně, skoro na to zapomenu. Skoro.

•
Na ultrazvuku mladá lékařka.
„V pravé axile máte uzlinu, víte to?“
„Ano, už dlouho, nemění se.“
„Nezdá se mi to, zavolám pana doktora.“
No potěš, to je ten z loňska. Byl tehdy pěkně nepříjemný! Je zase. A jak. Stojí nade mnou.
„Paní doktorko, už loni jsem vám jasně řekl, že to musí ven! Jak to, že jste neposlechla?“
Snažím se zachovat klid.
„Vy si koledujete! Stačí nějaká chřipka a rozjede se vám to, že se nebudete stačit divit! Úplně to vidím, je to vedle tepny, vykrvácíte nám na stole!“
„Nekřičte na mě. Proč na mě pouštíte hrůzu?“
Připadám si jako ve zlém snu.
Křičí.
„Ještě mi řekněte, že je to vaše tělo!“
„Taky že je.“
To už zvedám hlas i já.
Prásk! Dveře málem vyletěly z pantů. Mladé lékařce je to nepříjemné.
„Pochopte, pan doktor se vám snaží pomoct. Měla byste na tu operaci jít.“
Jenom zakroutím hlavou.
„To tady teď nebudeme řešit, dohodnu se se svým ošetřujícím lékařem.“
Oblékám se. Teď kroutí hlavou ona.
„Já se vám divím, kdybyste byla nějaká tetina z dědiny, ale vy na to máte přece školy.“
Tak na to se nedá říct už vůbec nic

•
Stručně to vysypu v ordinaci u MUDr. Brabence.
„No, on pan kolega je trošičku prudší.“
Taky postoj.
Znovu prohmatá podpaždí, dívá se na nález.
„Už jsem vám říkal, odoperoval bych to taky. Nemáte se čeho bát, nic to nebude, ale budete mít pokoj. Vedle je pan docent, zavolám ho, domluvíme hned termín, budu asistovat, jestli si to budete přát.“
To je nějaké péče. Pan docent prohmatá podpaždí, bručí si pod nos, hm, hm.
„Souhlasím s panem kolegou, odstraníme to, co říkáte? A budete mít pokoj.“
Najednou mám všeho dost. Už nemůžu. Tak dobře, ať je po jejich, aspoň budu mít klid. Už nebude žádný řev na ultrazvuku.
Nález na trnových výběžcích pan doktor přejde mlčením. Asi fakt o nic nejde.

•

22. 03. 2007

Ahoj Dito!

Tak jak se ti daří? Často si na tebe myslím. Jak se blíží termín magnetické rezonance, začínám lehce nervóznět. Ale jinak mám pocit, že konečně trošku ožívám. Možná je to jarem.
Asi před deseti dny jsem navštívila svoji kamarádku se sklerózou multiplex. Je mladší než já, žije s tím už taky léta a dnes už je na vozíku. A představ si, že mi povídá o svých obavách z LPK, na kterou má jít letos, po pěti letech.
„To jako máš strach, aby ti nevzali invalidní důchod?“
Byla jsem v šoku.
A ona, že jasně, že ví, že se to nestane, ale že ji to napadlo a že si nedovede představit, že by měla jít do práce a tak. A mě ti najednou napadlo, že já ten důchod dostala vlastně na rok, LPK v srpnu, a že když ten papír přišel, říkala jsem si:
„Jenom na rok? A co potom?“
A tak mně v hlavě bleskla otázka:
„A chci já se vlastně opravdu uzdravit? To ale potom budu muset řešit zaměstnání.“
Byla to šlupka. Teoreticky to znám a u ostatních to obvykle vidím rychle a dost přesně. Já přece dělám všechno pro to, abych byla zdravá, přece chci být zdravá… Nebo nechci? Nebo z toho mám strach? Nepěstuji si tu rakovinu náhodou? Přemýšlela jsem nahlas. Martina jenom kroutila nesouhlasně hlavou. Tak jí povídám:
„A co ty? Ty se chceš uzdravit?“
„No jasně, to je přece…“
Zarazila jsem ji.
„Žádný no jasně, počítej do deseti, než odpovíš.“
A víš, jaká byla odpověď?
„No, já nechci, aby se to zhoršovalo….“
„Takže ty se nechceš uzdravit!“
„Moniko, ty jsi hrozná…“
Bylo mně na nic. Jo, mám strach, že když budu v pořádku, budu muset odolávat tlakům a řečem typu - tak to už bys zase mohla jít něco pořádného dělat, přece jsi právnička, přece to nehodíš za hlavu, to je přece škoda. A nebudou to tlaky jenom z vnějšku, bude to hryzat i ve mně. Pochybnosti, pochybnosti. A zatím nevím, co jiného bych tak dělala. Pořád nevím, co chci. V nemoci jsem chráněná… fakt statečné děvče… Tak dost. Rozdýchávala jsem to týden. Jakýpak tlaky? Copak se nedokážu postavit sama za sebe? Před okolím i sama před sebou? No asi ne. Nebo z toho mám prostě pořád strach. Sebevědomí, sebedůvěra, sebejistota. Dito, to je na podělání. Nebo si taky myslíš, že je to nesmysl? Manžel nade mnou už zase kroutí hlavou, že si jako něco namlouvám a vyrábím nesmyslné konstrukce, ale myslím a cítím, že se nepletu. On to prostě jen nemůže chápat, je jiný, sebevědomí má zřejmě výrazně víc než já. Tak jsem na tohle téma s ním dnes pohovořila, ale to jsou pořád jenom řeči. Chce to činy. Kontaktovala jsem nově vzniklé občanské sdružení v Brně „Ženy5O“, zaměřené na moji věkovou kategorii a uvidím - zakladatelky mají docela velké plány, nezní to špatně a koresponduje to s mou už delší dobu se vytvářející představou spolupráce s jinými ženami.
Nedávno mě napadlo, že se ze mě jakýmsi zvláštním způsobem stává snad feministka či co. Mám muže ráda a na feminismus jsem se dívala vždycky přes prsty, ale možná jsem ho jen špatně chápala, možná je vůbec špatně chápán. Je to hodně o tom, že my ženy se historicky a často samy a dobrovolně a samozřejmě a automaticky stavíme do role podřízených, méněcenných, chápajících, ustupujících, vždy ochotných vyhovět, vydržet atd. A ono to není jen ve vztahu k mužům. A hlavně je to v nás tak hluboko uložený, že to prostě nevidíme a vidět nechceme, protože to by se nám ani trochu nelíbilo a ještě bychom s tím snad musely něco udělat! A tak si hrajeme na emancipovaný ženy a houby víme, co to je. Snažíme se vyrovnat mužům (nebo je pokud možno ještě předstihnout), a to na jejich parketách a jejich zbraněmi, aniž bychom jim předaly část svého břemene. A tak to táhneme jako ti soumaři a myslíme si, jaký jsme hvězdy. A řada z nich to po nás možná ani nechce. Ale co - hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere. Zvykli si, zvykly jsme je. A jsme u zvyků - u zlo-zvyků – u etikoterapie. UFF! To jsem se rozhorlila! A jak je mi to všechno jasný! Na papíře, to umím. Tak, kamarádko, hurá s tím do života!
Měj se krásně a ať ti sluníčko svítí nejen za oknem, ale i v dušičce.

Monika

•
22. 3. 2007

Ahoj Moniko,

zas mě ten Tvůj dopis zahřál u srdíčka. Dneska mi začal druhý cyklus chemoterapie. Musím Ti napsat, že já jsem se k otázce, jestli se chci vlastně uzdravit, dostala už před časem. A úplně jsem se zhrozila, že na ni nemám jasnou odpověď. Dalo mi to pár dní přemýšlení. A myslím, že jsem si srovnala dost věcí. Snažila jsem se vymyslet, co pro mě nemoc znamená. První myšlenka byla - BOJ. Ale proč, proč já mám za něco bojovat? Celý svůj život jsem za něco bojovala - tedy alespoň v myšlenkách. Pro mě byl prostě život boj, kde nic není zadarmo. Dokonce si vzpomínám na situaci, kdy můj přítel dostal od svých rodičů peníze na byt a já jsem se ho snažila přesvědčit, že to není dobře, že to nemůže být tak snadné, že si společné bydlení musíme vybojovat - tedy vydělat dost peněz. Nesmysl. To říkám teď. Něco je člověku dáno a něco ne. A to, co mu „samo" sklouzne do rukou, toho by si měl vážit a využít toho.
Teď už to mám snad srovnané a moje odpověď je pevná: ANO, chci se uzdravit.
Teď řeším takový problém. Moje maminka má ještě oba rodiče - babičce i dědovi je oběma 80 let. Nikdy jsem k nim neměla moc vřelý citový vztah. Ale s maminkou jsou hodně v kontaktu. Když jsem onemocněla poprvé, rozhodly jsme se (tedy teď už vím, že to rozhodnutí udělala maminka a já jen souhlasila), že jim o nemoci neřekneme. Měly jsme strach o jejich zdraví a myslely jsme si, že by to nikomu neprospělo, protože bych byla pod neustálou palbou otázek, jak mi je apod. Babička s dědou jsou „ze staré školy", pro ně je rakovina rozsudek smrti. Nechtěla jsem jim ublížit. Když mi slezly vlasy, řekly jsme, že mám na hlavě nějakou vyrážku a aby se dala mazat, vlasy musely pryč a při návštěvě jsem měla hlavu obvázanou fáčem. Blbost, ale zabrala.
A teď je tu ta situace znovu. Maminka opět rozhodla nic neříct a já souhlasila. Jenže vlasy vypadaly jaksi dříve, než jsme měly v plánu (už jsem holohlavá). Maminka na to reagovala dost prudce: „Jak to? Takhle brzy? Co řeknu babičce a dědovi?" A mně najednou došlo, že tady jde ale o mě. Musí to být moje rozhodnuti. Já už přeci nechci, aby o mně rozhodoval někdo jiný. To je sice pěkný, ale JAK se rozhodnout. Jedna má část říká - určitě řekni PRAVDU (chci žít pravdivě – mravně, jak říká VV, navíc vím, že se mi to někde vrátí) a další část říká NEUBLIŽUJ jim tím, že jim to řekneš. Je to pro mě hodně těžké rozhodnutí.
A taky se teď dost zabývám myšlenkou, co budu dělat, až se uzdravím. S programováním jsem sekla hned po etikoterapeutickém semináři. A ani v nejmenším toho nelituji.
Řekla jsem si:
„Zavři oči a představ si, co bys chtěla ze všeho nejvíc dělat. Co by tě nejvíc bavilo. Nepřemýšlej, jestli je to možné nebo ne. Co OPRAVDU chceš.“
A myslím, že jsem na to přišla. Já bych se hlavně chtěla bavit a být na vzduchu - venku. Ne zavřená někde v kanceláři. Vždycky mě moc bavilo účastnit se pořádání táborů pro děti a vymýšleni různých her. Taky mám instruktorský kurz lezení na stěně. S kamarády horolezci (moc jich nezbylo, neudrželi jsme se v kontaktu) jsme snili, jak by bylo prima pořádat pro firmy různé teambuildingové a outdoorové programy. Koukla jsem na Internet, takových firem je! Takže, co mi brání to nezkusit - až to půjde. Vůbec nic. Vím, nebude za to moc peněz, ale budu se bavit, budu spokojená, budu žít život naplno. Alespoň tak si to teď představuji.
Největší váhu vidím v tom, že já někde v sobě přesně vím, co chci. Ale je to schovaný. Občas něco probleskne ven a já to velmi často ignoruji. Tohle se ale chci naučit - poslouchat sama sebe. Je to hrozně těžké, nevím přesně, jak na to. To jsem se tedy rozpovídala, ale už mi není ani tak moc špatně.
Moc, moc, moc Ti držím palce na ta kontrolní vyšetření. Věřím, že dopadnou dobře. Věřím Ti.
Přeji Ti hodně síly a hezky užívej jara.

Dita

•
26.6.2008 jsem udělala poslední tečku a zavřela počítač. I když, moc jsem si tou tečkou jistá nebyla… Teď potřebuji získat odstup, abych to mohla přečíst znovu, opravit, rozhodnout se, co s tím. A vyčistit hlavu. A protáhnout tělo. V posledních dnech jsem seděla víc, než je zdrávo.
Pobolívala mě záda, divně. Bolesti byly spíš nepříjemné než silné. Od dlouhého sezení u počítače? Taky práce na zahradě by s tím mohla souviset. Nebo to klíště v květnu? Nebo stres? Přece jenom někde hluboko strach? Konec konců, v únoru jsem vysadila léky, i když jen jedny a po dohodě s lékařkou… A nebo se konečně „rovnám“?
Navštívím obvodní lékařku, ukážu jí obdélníkovou skvrnu na noze. Nechám si vzít krev na testy na boreliózu. Vezme víc, že v rámci prevence udělá testy na kdeco.
Za pár dnů pro výsledky. Kdeco je v pořádku, ale boreliózu třeba přeléčit. Takže antibiotika. Poslušně je jím, se zády začínám chodit na rehabilitaci, cvičit, plavat. Léto si užívám, i když záda se nijak výrazně nelepší.
V srpnu jsme byli týden v Dolomitech s partou kamarádek a kamarádů. Tam mi záda dala pokoj. Navzdory náročným túrám.
•
V září text znovu přečtu, opravím a rozhodnu se, že opravdu vydám. Hned první (renomované) nakladatelství se ozve. V úterý posílám (poštou) dopis a část textu, v pátek volá přímo majitel. Je nadšen.
„Něco podobného jsme právě chtěli vydat z překladu, ale váš text mě velmi zaujal, kdy to dopíšete?“
„Ale já to mám dopsané.“
„Kdy mi to můžete poslat?“
„Dnes, zítra…“
„Pošlete to hned. A… byla byste ochotna podílet se na vydání finančně?“
„No… to jste mě zaskočil…nečekala jsem, že nakladatelství vašeho kalibru…“
„Hahaha. Je krize. I na knižním trhu…“
„Myslím, že bychom se domluvili. Ale napřed byste si to měl přečíst celý, ne?“
„Jistě. A nejen já. Pošlete to a zavolejte tak za čtrnáct dní, pokud vám nezavolám.“
Za čtrnáct dní volám. Nezvedá telefon. Patnáctý den se ozve asistentka. Pan majitel má poradu. Šestnáctý den opět. Říkám, o co se jedná a jestli mi může dát někoho, kdo má moji knihu na starost. Předá mi paní redaktorku. Ano, má to na stole, ale ještě na to neměla čas. Ano, co nevidět se do toho pustí. Zavolejte na týden. Volám za dva. Ano, už to čte, ozve se brzy. Ozve se za další dva týdny.
„No, podívejte, musím vás zklamat. Je to velmi dobře napsané, ale je to velice silný text.“
„A to je na závadu?“
„No, víte, lidé se takových témat bojí… Já osobně vás obdivuji, prošla jsem něčím podobným a nebyla bych schopná něco takového napsat… Chápejte, asi by to nebyl bestseller… A taky nám to nezapadá do edičního plánu… asi by bylo lepší, kdybyste to zkusila jinde, co tak nějaké nakladatelství s ženskou literaturou? Bylo by to opravdu škoda nechat ležet…“
Sice moc nechápu, ale snažím se. Jedno je jisté: nechtějí. To je mám přemlouvat? Mile se rozloučíme.
Posílám to znovu, tentokrát dvěma nakladatelstvím a vydavatelstvím naráz. Jedno se neozve vůbec, jedno je opět velmi zaujaté, ale je krize, i na knižním trhu. A taky mají plný ediční plán.
•
Mezi tím pravidelná kontrola na onkologii. Na obligátní otázku odpovídám, že dobře. Nicméně si postěžuji na záda. Paní doktorka vypíše žádanku na CT a PET.
„Nebudeme to odkládat, když vás bolí záda.“
A návrat k lékům, co dělají dobře kostem.
Nevím, čím to bylo, jestli tím, že jsem o svých problémech se zády promluvila, tím, že jsem opět držela v ruce recept nebo tím, že mě čekalo vyšetření na CT nebo něčím úplně jiným, ale během pár hodin bylo po bolestech. Na PETu ovšem zase cosi svítilo. Nechce se mi o tom už ani psát, opět zmatky, nechápala jsem, co se to – opět - děje. Opět jsem měla pocit, podobný jako kdysi v předchozí nemocnici, že je něco divně – někdo něco zanedbal, teď nebo předtím, špatně vyhodnotil, přehlídl. Nevěděla jsem. Požádala jsem paní doktorku, aby mi věnovala čas, pořádně si nálezy prostudovala, vysvětlila mi, co se děje a odpověděla mi na moje otázky. V klidu. Ne v ambulanci, kde čeká dvacet lidí v čekárně, kde u toho bere telefony a řeší tři věci současně, kde se teprve přehrabuje v počítači v nálezech. A jestli u toho ve stresu není ona, tak já jsem. Mailem, telefonem nebyla k sehnání. Sotva jsem ho odeslala, už mě zase přepadly pochybnosti, jestli jsem to nepřehnala. Ale co, kdo se za mě postaví, když ne já sama. Uplynul týden, nic. Plynul druhý. Pokusila jsem se opět telefonem. Opět a opět a opět marně. Konečně.
„Ano, četla jsem váš mail. Neměla jsem čas odpovědět. No, můžete se za mnou zastavit ve službě. Třeba zítra v pět?“
Koupila jsem kytku a připomnělo mi to naše první setkání.
A najednou jsem měla pocit, že je to vlastně úplně jedno. Prostě věci jsou, jaké jsou. To, jestli někdo něco před rokem přehlídl, jaký to má dnes význam? Akorát bude mít obavy, abych něco nerozmazávala. Právnička. To je ovšem to poslední, do čeho chci investovat svoji energii. Ale blbce ze mě, prosím, nedělejte. Už vážně ne.
Nedělala. Moc příjemný jí ten rozhovor asi nebyl, mně však taky ne. Ale bylo to na rovinu. Nicméně – dodnes mi v uších zní její:
„Pokud jste si jako cíl vytyčila úplné uzdravení, tak na to zapomeňte. Každý z těchto léků vám prodlouží fázi do dalšího zhoršení. Pak ho vyměníme. Teď vám to vydrželo skoro rok a půl. Buďte za to vděčná. Někomu to vydrží třeba tři měsíce. Vaším cílem musí být, aby tyto fáze byly co nejdelší.“
Prásk! Jistě, nechodila jsem nadarmo na manažerské kursy. Dílčí cíle. Možná to tak i myslela, ale přesto. Zapomeňte na úplné uzdravení. Tak na to teda zapomeň, že bych na to zapomněla! Nepochybuji, že to myslela dobře. Tuhle konejšivou frázi si moc dobře pamatuji ještě z dětství. Důsledky na posrání, ale on/a to myslel/a dobře! Doprčic! To jsem zas nějaká slušná.
Tabletky vyměněny za injekce. Za metastázy se to sice přímo označit nedá, je to na buněčné úrovni, žádná jiná zobrazovací technika to nezachytí, ale pravděpodobně metastatické změny. Pravděpodobně! Čert vezmi zobrazovací techniky! Já vím, jsem nespravedlivá. Vždyť mě nikdo nenutí, abych na ty kontroly chodila. Strach, malověrnost, strach, malověrnost.
Když jsem o nálezu mluvila s VV, řekl:
„Buď jsou to skutečně počínající metastázy, a to přes všechno, co děláš, rezidua, nebo je to projev uzdravovacího procesu, přestože neustále vězíš (hlavou) v nemoci (léky, kontroly
a tak)“.
To je teda objev, pomyslela jsem si, to mě napadlo taky, že jsem se začala "rovnat" a bylo to provázeno bolestí. Napadlo, ale…
Každý měsíc injekce do zadku, pro termíny mezi kontrolami je dostávám domů a píchá mi je Katka.

•
Večer volá kamarádka a detailně, rozzlobeně a nešťastně líčí víkendovou hádku se svou matkou.
„Do prdele, kdyby mě měla ráda aspoň z poloviny tak jako tu svou zatracenou kočku! Jo, já vím, že žárlím, já vím, že je to směšný, na kočku (!?), ale já si nemůžu pomoct!“
„Není to směšný. Ty žárlíš na kočku, já střídavě na matku a na dceru, která z nás je na tom hůř?“
A oplatím taky jednou historkou. Před pár dny se maminka vrátila ze hřbitova. Potkala se tam se svou známou, zapovídaly se, mají zhruba stejný počet dětí, vnuků i pravnuků zhruba stejného věku, tak o čem jiném, že, a maminka se zmínila (?), že si Katka rozumí líp s ní než se mnou. A paní známá opáčila:
„Ale to je přece úplně v pořádku! Vždyť tys ji vychovala, tys byla jako její maminka!“
Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Rozdýchala jsem to, ale mrzelo mě to, zasáhlo mě to, dotklo se mě to. A co se tě dotýká, to se tě týká, holka zlatá. Kdybys tu ránu měla opravdu zahojenou, nepálila by tě ani sůl, ne tak jedna věta. Jo, studovali jsme, když se narodila, rodiče pomáhali, taky to sami nabídli, ale tohle… Proč? Co za křivdy vězí v mé matce? Co ve mně? Je mi to líto. Ach, ty (my) matky. Ach, ta komunikace! Nezdravá, očividně.

.............................................................................................................................................................................

Pokud Vás text zaujal, jistě si knihu koupíte. A pokud vám můj příběh něco dá, pokud si myslíte, že by mohl dát i dalším lidem, rozdělte se. Stačí, když knihu doporučíte či darujete, když odkážete na tyto stránky... Bez Vás by moje slova byla k ničemu. Děkuji Vám.

Psát budu dál, pořád příběhy, postřehy a úvahy, pořád otevřeně. Víte, kde je najdete. A možná i z nich jednou bude knižka...