Arto Paasilinna: Autobus sebevrahů
„Chmury, truchlivost a bezedná apatie jsou největšími nepřáteli Finů. Smutek svírá Finy tak pevně, že mnozí jedinou spásu před depresí spatřují ve smrti….. Černá mysl je hrozivější nepřítel než Sovětský svaz.“
To je začátek. Pak se dva muži, aniž by se znali, potkají v seníku, kam oba přišli za účelem spáchání sebevraždy. Sebevraždu odloží, spřátelí se a za dlouhých příjemných rozhovorů dospějí k závěru, že takových, jako oni, jsou ve Finsku tisíce a že by se mohli dát dohromady, mluvit o společných věcech, podělit se o novinky a třeba by mnozí sebevraždu odložili, kdyby si v kruhu spřízněných duší mohli bez zábran promluvit o tom, co je trápí, třeba by se jim ulevilo, tak jako hlavním aktérům. A nebo by si mohli společně zaplatit nějakou terapii nebo - koneckonců - víc hlav, víc rozumu, třeba by vymysleli nějaký efektivní způsob společné sebevraždy. Taky by to mohlo vyjít levněji. A tak dají výzvu do novin, pozvou sebevrahy na společné shromáždění a posléze nastoupí do autobusu. Konec neprozradím. Kniha je to vzdor smrtelně vážnému tématu veskrze humorná, byť i černě. A krom toho, že mě pobavila, tak se mnou zacvičila.