Peter Hoeg: Cit slečny Smilly pro sníh
Když se prý Hillary Clintonová v roce 1995 chystala do Kodaně, měla velké přání – setkat se s Peterem Hoegem (to „o“ má být přeškrtnutý, nevím ovšem, jak bych to udělala…), protože ji této kniha velice nadchla. Já bych se radši setkala se slečnou Smilly. Ta zase nadchla mě. No posuďte sami:
„Jen velice málo lidí umí naslouchat. Pospíchají a jsou nepozorní, nebo si v duchu situaci vylepšují, či přemýšlejí, jak vstoupí na scénu, až člověk sklapne a na řadě budou oni.“
Nebo:
„Spousta lidí se domnívá, že děti jsou otevřené, že pravda o nejniternější podstatě jejich bytosti z nich jen crčí. To není pravda. Nikdo není utajenější než děti a nikdo to nemá zapotřebí víc než ony. Je to jejich odpověď světu, který za nimi pořád chodí s otvírákem, aby se podíval, co v nich je, a jestli by se to nemělo vyměnit za nějakou obyčejnější konzervu.“
A to nemluvím o jejím citu pro sníh i pro humor. A o napínavé zápletce a strhujícím stylu navíc.