O knize mluvila před pár měsíci jedna přítelkyně. Že jí pomohla. Prožívala jsem si v tu dobu zase jednu osobní krizičku a tak jsem se pro ni vydala. Stojím bezradně před regály plnými knih, když tu přistoupí paní, sáhne do řady přesně před mým nosem, jednu vytáhne a praví:
„Tady je jedna, jestli hledáte něco zajímavého.“
Otevřela jsem ji:
Děláte si zbytečné starosti? Přemýšlíte o tom, co by se mohlo stát? … Taková situace je neřešitelná, protože neexistuje, je pouhou fikcí. S tímto šílenstvím, které vám oslabuje zdraví, můžete skoncovat, když začnete žít v přítomném okamžiku. … Všechno, co musíte řešit ve skutečném životě, existuje v tomto okamžiku. … Přítomný okamžik vždycky zvládnete, nelze zvládnout budoucnost – a ani to není nutné. Řešení a sílu najdete, až to budete potřebovat, ne dříve a ne později.
To sedí. Jasně, žádné převratné pravdy, možná nic, co byste nevěděli nebo aspoň netušili. Ale možná způsob, jak je E. Tolle předává, je v něčem jiný. Možná je mi jenom blízký.
A možná je to tím, že je prostě pravdivý.

Veškerý smutek a dramata našeho života mají kořeny v tom, že si vytváříme domněnky a bereme věci osobně. Zamysleme se na chvíli nad pravdou tohoto výroku. Celý svět vztahů mezi lidmi je o vytváření domněnek a braní věcí osobně. Je na tom založen celý náš sen pekla.

Vytvářením domněnek o našich vztazích si koledujeme o problémy. Často si vytvoříme domněnku, že naši partneři vědí, co si myslíme, a že nemusíme říkat, co vlastně chceme. Předpokládáme, že budou dělat to, co chceme, protože nás dobře znají. Když nedělají, co předpokládáme, cítíme se zraněni a říkáme: „Měli to vědět.“

Čtyři jednoduché rady, jak změnit svůj život. K lepšímu, pochopitelně. Stojí za přečtení, za zamyšlení a hlavně za uvedení do života. Dost si ho zjednodušíte.

Její příběh jistě znáte, je jednou z nejznámějších postav antické mytologie. Dcera kolchidského krále se zamilovala do řeckého hrdiny Iásona, pomohla mu získat zlaté rouno a odplula s ním na jeho lodi Argó do Řecka. Provdala se za něho, porodila mu dva syny, nicméně Iáson v Korintě, kde se usadili, zatoužil po královské moci a dceři korintského krále. Médeia se mu údajně krutě pomstila – zabila oba syny, Iásonovu nastávající i krále a prchla.

Bylo to opravdu tak? Kniha je spletena z monologů hlavních aktérů tragedie, odkrývá společenské i politické poměry v korintské společnosti, vnitřní pohnutky jednotlivců, zákulisí mocenských bojů, pletichy, pokrytectví, proti nimž stojí nadprůměrná, ale osamocená žena, silná, svobodná a tudíž nebezpečná. Výjimečný obraz výjimečné ženy, která má co říct i současnosti.

Teď naslouchejme hlasům.

Všechno, čeho jsem se až dosud dopustila

nazývám dílem lásky.

Médeia jsem teď,

má povaha vyrostla z utrpení.

„Zdalipak ses,“ ptal se ho jednou, „zdalipak ses naučil od řeky tajemství: že není čas?“

Vasudévovu tvář přeběhl jasný úsměv.

„Ano, Siddhárto,“ řekl, „je to přece tohle, co máš na mysli: že řeka je všude zároveň, u pramene i u ústí, u vodopádu, u přívozu, u peřejí, v moři, v horách, všude zároveň, a že pro ni je pouze přítomnost, nikoli stín budoucnosti?“

Lidské moudrosti se nelze naučit, je nutno k ní dospět vlastním životem.

Pokora

Návštěvníkovi, který sám sebe označoval za hledače Pravdy, Mistr řekl: „Jestliže to, co hledáš je Pravda, tak jednu věc musíš mít především.“

„Vím. Ohromnou vášeň pro Pravdu.“

„Ne. Ustavičnou připravenost připustit, že se můžeš mýlit.“

Předsudek

„Nic není dobré ani špatné: je to takové jen v důsledku myšlení.“

Když po něm žáci žádali vysvětlení, pravil:

„Jeden člověk celý týden radostně zachovával náboženský půst. Jeho soused ze stejného důvodu umřel hlady.“

Dvojici, která si dělala starosti s výchovou svých dětí, Mistr citoval rabínské pořekadlo:

„Neomezujte děti tím, co jste se naučili vy – narodily se v jiné době.“

.........

Na otázku po Ježíšově příkazu nenávidět rodiče, Mistr řekl:

„Stěží najdete většího nepřítele, než jsou rodiče.“

A vyprávěl, jak jednou v samoobsluze potkal ženu tlačící kočárek se dvěma malými chlapi.

„Jaké máte roztomilé děti,“ povídá Mistr. „Jak jsou staré?“

„Doktorovi jsou tři a právníkovi dva,“ odpověděla paní.

Kniha o životě malého indiánského chlapce z kmene Čerokíů na počátku minulého století očima tohoto chlapce, Malého stromu. Kniha plná moudrosti, lásky a úcty k životu, k přírodě, k lidem (a to i k těm zatím malým), kniha, která pohladí, inspiruje.
Nemá smysl plýtvat slovy, je nutno číst a vnímat atmosféru i poselství.

Tuhle knihu jsem před pár lety dostala s věnováním: "Pro chvíle, kdy je škoda dělat cokoliv..." A právě pro tyhle chvíle předávám dál...

Navazuje na "Cestu pokojného bojovníka". Objasňuje některé její pasáže, rozšiřuje, prohlubuje. Řada citátů, a nejen z předchozí knihy, aplikace "duchovních zákonů" do každodenního života.

"Jedna z lekcí, které jsem si osvojoval skutečně obtížně, spočívala v tom, že jsem musel pochopit, že moje emocionální a duševní trýzeň nepochází z toho, co se děje, ale z mých myšlenek o tom, co se děje.
(Mark Twain napsal: V životě jsem měl spoustu trampot, z nichž většina se nikdy nestala.)
Duševní a emocionální trýzeň pramení z toho, že se bráníme realitě a lpíme na svých přesvědčeních, jak by něco být mělo a jak nemělo. První krok k osvobození uděláme ve chvíli, kdy rezignujeme na post renerálního ředitele vesmíru a vezmeme si k srdci radu spisovatele Isaaka Bashevise Singera: Život je Boží román – nechme Boha, ať ho napíše sám.
Já už si netroufám vědět, jak by život měl či neměl vypadat; necháme-li ho odvíjet, přináší to pocit svobody. To neznamená, že bych se o nic nestaral a nedával ničemu přednost. Moje počínání se přirozeně řídí puzením mého srdce, mých zájmů a hodnot. V osobním i profesionálním životě se ze všech sil snažím pracovat v souladu s cílem, který jsem si stanovil. Ale jakmile zamířím na terč a vypustím šíp z tětivy, můžu už jenom se zájmem čekat, kam dopadne.“

Kniha o zdraví a nemoci, o přístupu k nim, o duši a o mysli, o těle, o léčení, potravě, bolesti, psychologii, tělesných funkcích, smrti, závislostech, ezoterice, stárnutí, osvícení a smíchu, ke které se znovu a znovu vracím. A vždycky najdu, co si zrovna odnést, něco, co mi v dané chvíli pomůže, ať už pochopit nebo změnit. Osho odpovídá na otázky svých žáků z mnoha oblastí života. Vtipně, citlivě, brilantně, moudře, výstižně, srozumitelně a hlavně použitelně.
Střípek o nemocích:
"Když onemocníme, snažíme se s nemocí bojovat jen zvenčí. Otázka zní, zda je pacient skutečně připraven na boj i zevnitř. Nikdo si s tím ale dosud hlavu nelámal. Je docela možné, že si člověk nemoc sám pozve. Počet takových onemocnění je obrovský. Jen velmi málo nemocí vlastně přichází samo, většinu z nich si pozve sám pacient.... V určitou chvíli je pozveme, ale ony se dostaví mnohem později. Mezi tím uplyne spousta času, a proto nejsme schopni vidět mezi těmito dvěma jevy vzájemné propojení."